V sobotu 13. dubna Írán vypustil směrem k Izraeli 300 bezpilotních letounů a raket. Izraelská obrana, posílená ze strany USA, Británie a evropských spojenců, údajně 99 procent hrozeb zneškodnila. Bílý dům se poté jasně postavil proti jakýmkoli izraelským odvetným úderům proti Íránu.

Reakce Washingtonu je pochopitelná. Cílem číslo jedna je pro administrativu prezidenta Joea Bidena zabránit vystupňování konfliktu v horizontálně rozšířenou regionální válku. To si Biden nemůže dovolit z jednoho prostého důvodu: taková válka by vnesla obrovskou nejistotu na komoditní trhy, v první řadě na obchod s ropou. Prudký nárůst cen ropy by následně znovu naplno roztočil kolotoč inflace. A razantní růst cen by patrně znamenal konec Bidenových nadějí na vítězství v listopadových prezidentských volbách. 

„Omezený charakter“ 

Biden zareagoval včas. V pondělí ráno – i v odpovědi na jeho jednoznačné prohlášení, že nepodpoří případnou protiíránskou odvetu Izraele - ceny ropy o procento poklesly. Investiční banka banka Goldman Sachs tuto reakci trhu připsala mimo jiné „relativně omezenému charakteru“ íránského útoku. 

Případná izraelská reakce na íránský útok však zůstává velmi nejistá (kabinet premiéra Benjamina Natanjahua je v té věci názorově rozdělený). Očekává se však, že jakýkoli eskalační krok Izraele stabilitu dodávek ropy výrazně ovlivní. 

Íránská produkce ropy v posledních dvou letech stoupla na přibližně 3,4 milionu barelů denně, což představuje asi 3,3 procenta celosvětové nabídky; většina íránského ropného vývozu směřuje do Číny. Írán je přitom nucen vyvážet surovou ropu, protože kvůli západní sankcím nemá ani dostatečně moderní, ani dostatečně početné rafinerie. 

Do současných cen barelu ropy se podle Goldman Sachs promítá zhruba pěti- až desetidolarová „riziková přirážka“, přičemž ono riziko spočívá v možnosti, nikoli docela vzdálené, přerušení dodávek. Jakákoli válečná eskalace by však nejspíš znamenala prudký nárůst ceny - mluvíme o řádu desítek procent.

Vliv cen ropy na inflaci je také pochopitelný. Ropa je stále daleko největším zdrojem energie potřebné k masové přepravě lidí i zboží. Podražilo by tak vše, co je třeba odněkud někam dopravit, tedy prakticky všechno. Přízrak inflace z let 2022-2023 se proto nezdvořile odmítá docela poroučet. 

Když se válka vyplatí 

Biden přitom není zdaleka jediným, komu by návrat inflace udělal zásadní škrt přes rozpočet. Se specifickou výjimkou Číny trápí možnost prudkého růstu spotřebitelských cen prakticky celý svět, Evropu a Severní Ameriku pochopitelně nevyjímaje. 

Naneštěstí ta obava není druhu zásahu vis maior, vyšší síly; můžeme si za ni sami vlastní liknavostí. Stačilo přitom relativně málo a nikdo se žádné blízkovýchodní války dnes obávat nemusel. 

Zásadní geostrategické pravidlo říká, že země se nepouští do války, protože její vedení pojalo nějaké ideologické přesvědčení. Pouští se do války tehdy, pokud si její vedení myslí, že je pro jejich zemi (nebo pro ono vedení samotné) výhodnější válčit než neválčit. Nerozhodují úmysly, nýbrž schopnost válku úspěšně vést (a samozřejmě odhad této schopnosti). Spojené státy by mohly anektovat Kanadu, kdyby na to přišlo, stejně jako by Francie patrně mohla dobýt Sardinii. Skutečnost, že se o to nepokoušejí, není známkou ušlechtilosti jejich vůdců; je známkou toho, že tito vůdcové si myslí, že by se to Spojeným státům, respektive Francii nevyplatilo.

Írán chrlí výhrůžky směrem k Izraeli již pětačtyřicet let, od islámské revoluce ajatolláha Chomejního v roce 1979. Názor jeho vůdců na existenci Izraele se za tu dobu mnoho nezměnil; na tamní politické scéně jsou výzvy k likvidaci židovského státu takřka na denním pořádku. Přesto Teherán zaútočil na Izrael přímo ze svého území poprvé až v půli dubna 2024. Změna v ideologii zjevně za načasováním útoku nestojí – co se tedy změnilo jinde? 

Pravděpodobnou odpovědí je změna právě v kalkulaci výhodnosti takového útoku. Írán nemá mnoho co ztratit na rovině ekonomických sankcí; tam už Západ mnoho nových trumfů vytáhnout nemůže. Podstatně důležitější však je skutečnost, že se Írán nemusí obávat koordinované vojenské odvety. 

Neúčinná podpora 

Západ během posledního roku potvrdil, že jeho podpora napadené Ukrajině je neúčinná. I Američanům, kteří jsou zdaleka nejštědřejší, trvá třináct měsíců, než Kyjevu dodají jedenadvacet tanků. Evropská scéna je ještě horší. Teď není řeč o malých zemích; Pobaltí (a bohudík i Česko) mohou bít na poplach, jak chtějí, stejně jako uherští vůdci Orbán a Fico mohou stát na straně druhé. Ani na jednom mnoho nesejde. Řečeno s Ferdinandem Peroutkou, „jednat správně, tedy účinně, někdy bývá výsadou velkých“. 

Evropští velcí se ale nijak nevyznamenali. Britové se vyšachovali zpackaným brexitem sami – sice Ukrajincům pomáhají, ale jejich vliv docela z evropské scény vymizel. Francouzský prezident Emmanuel Macron se nejprve chtěl s Putinem dohodnout, kdežto dnes patří k největším jestřábům; obojí především proto, aby „degaullovsky“ vylepšil pozici Francie v konkurenci ostatních spojenců. 

Nejdůležitější evropský politik, německý spolkový kancléř Olaf Scholz, jde opačným směrem. Nejprve překvapil, když mluvil o dějinném obratu (Zeitenwende) a o nutnosti podstatně posílit zbrojení. Vzápětí však začal veškerou německou účast na válce brzdit. Perverzního vyvrcholení se jeho politika dočkala v březnu, kdy na něj Bundestag (i za přispění hlasů z jeho vlastní partaje), v němž má jeho koalice převahu, musel tlačit, aby povolil dodávku raket Taurus, které Ukrajinci proti ruským nájezdníkům nezbytně potřebují. 

Do toho pomoc Ukrajině systematicky blokuje i americký Kongres. Přesněji řečeno, činí tak republikánští kongresmani ve Sněmovně reprezentantů, mezi nimiž získalo navrch izolacionistické křídlo neformálně vedené exprezidentem Donaldem Trumpem. Ten sice dnes žádnou funkci v politice nemá, ale protože je prezidentským kandidátem své strany (a navíc favoritem voleb), jeho hlas je slyšet disproporčně nahlas. 

Schází motivace 

Z uvedeného jasně vyplývá, že Západu schází motivace potřebná k mobilizaci finančních, diplomatických i vojenských prostředků na pomoc Ukrajině. Není náhoda, že dva nejostřeji protirusky vystupující politici jsou v nevolených funkcích – Jens Stoltenberg coby generální tajemník NATO a Ursula von der Leyen v čele Evropské komise. 

To není dobrá zpráva. Pokud Západ není ochoten účinně bránit své deklarované principy, a to dokonce ani ve chvíli, kdy ho jejich porušování existenčně ohrožuje, nemůže se divit, že toho budou jeho protivníci využívat. Írán takovým protivníkem bezpochyby je. 

Pokud se tedy brzy budou mírotvůrci volající po dohodě s Putinem divit, proč že máme dvacetiprocentní inflaci, odpověď je nasnadě. Je ji vidět v Luhansku, Doněcku, Záporoží a Chersonu, kde dnes za víceméně pasivního přihlížení Západu vlají ruské vlajky. Teheránští ajatolláhové to pochopili. A lze předpokládat, že nebudou sami.