Nedávné snížení ratingu Francie od agentury S&P by mělo přivést i českou debatu zejména akademických ekonomů o hospodaření státu do nějaké racionálnější podoby z polohy „kdybychom nerušili superhrubou mzdu, neměli bychom problémy.“ Jenže my bychom problémy měli. Jejich kořeny totiž nejsou v počtu vybraných miliard. A v letních měsících při přípravě rozpočtu na příští rok to uvidíme znovu.

Francie má daňovou kvótu tradičně nejvyšší ze všech zemí OECD. Zatímco náš podíl daní a pojistného na hrubém národním produktu se pohybuje v posledních letech kolem 34 procent, Francouzi ho léta drží nad 46 procenty. Přitom důvodem snížení ratingu byl fakt, že země se nedostane ani do roku 2027 s deficitem veřejných financí pod pět procent HDP.

Kdybychom měli francouzské daně, byl by příjem rozpočtu vyšší zhruba o 640 miliard korun. Tedy více než čtyřnásobek ztráty příjmů po snížení daní v roce 2020. A kdybychom hospodařili jak Francouzi, měli bychom přinejmenším do roku 2027 deficit rozpočtu nad čtyřmi sty miliardami korun. A státní dluh místo těch pětačtyřiceti procent na 112.

Stát prostě spotřebuje jakékoli množství peněz vybraných od daňových poplatníků a vždy mu bude něco chybět, pokud mu to ti poplatníci jako voliči dovolí. A tak opět diskutujeme o bankovní dani, jejíž efekt je ten, že na ni banky vyberou od klientů. I to pověstné tiché víno není o ničem jiném než o tom, jak od jeho pijáků získat nějakou korunu.

Popravdě řečeno oni ti vinaři by s tím takový problém neměli, kdyby jim zařazení do spotřební daně nedělalo ze sklepa celní sklad permanentně dohlížený berňákem s veškerou byrokracií a omezeními v nakládání s vlastní produkcí způsobem léta zažitým.

A přijdou další daňové nápady, jak nakrmit hladový erární krk, protože stát musí přece mít nějaké priority a ty řádně financovat, protože bez toho ničíme budoucnost naší země. Naše boomerská generace nad tím už dlouho marně kroutí hlavou, protože se nezbavila hlubokého přesvědčení a zkušenosti zažité na vlastní kůži, že když utratí na budoucnost korunu ten, kdo ji vydělal, tak z té koruny bude alespoň koruna deset. Když ji k té investici svěří státu, zbyde z ní vždycky jenom zlomek.

Ne, nezpochybňujeme nezbytnou roli státu v obraně a bezpečnosti, vzdělávání a zdravotnictví i mnoha dalších záležitostech. Od toho ty daně jsou a vždy budou. Ale když konzumenti těchto daní volají po jejich navýšení, tak se ptejme: A museli jsme dělat tu inkluzi ve školství tak, že potřebujeme tisíce nových pedagogů a miliardy na jejich platy? A ty dělené hodiny, kdy je na jednoho učitele pět či šest žáků a které stojí další miliardy, jsou opravdu nutné a máme kvůli tomu zvyšovat daně?

A proč máme takové územněsprávní uspořádání, které nás stojí třetinu výnosu hlavních daní, a zatímco rozpočet si půjčuje na vysoký úrok, tak si obce spoří desítky miliard do kasičky a dožadují se dotací na silnice a školy? A potřebujeme opravdu čtrnáct krajů?

Takových otázek jsou desítky a jde o mnohem větší sumy peněz, než je nějaké rušení zbytečných resortních výzkumáků a propouštění pár úředníků, kteří jsou pak zase z jiné strany nabíráni.

Jenže to chce politiky také věřící, že stát má být malý a efektivní, a mající představu i odvahu do toho jít. Mysleli jsme si, že jsme si takové zvolili. Teď připravují svůj poslední rozpočet, který ještě budou naplňovat. Ten příští už bude pro další vládu. Dokazují přitom, že naše naděje byly marné. Tak si držme peněženky.