Vraťme se teď o osm let zpátky. Je říjen roku 2015 a premiérem je Bohuslav Sobotka, který vede koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Volební model sice ukazuje, že Babišova strana dynamicky roste, ale její podpora je stále ještě tažena hlasy středových a středopravicových voličů, zatímco sociální demokraté a komunisté si pořád drží gros těch levicových. A přece za dva roky ANO jednoznačně triumfuje, když vyluxuje přes polovinu voličů levice. A obě tradiční levicové partaje končí těsně nad hranicí propadu.

Nyní se střihem přenesme o čtyři roky dopředu. Říjen 2019 přináší volební model, kterému suverénně vévodí Babišova formace s podporou vyšší než třicet procent. Opozice jako celek sílí, ale je roztříštěná a na ANO opravdu hodně ztrácí. Nic nenasvědčuje tomu, že je Babiš k poražení a odsunutí do opozice. A přece ve volbách 2021 voliči vystavují Babišovi stopku a volby vyhrává koalice Spolu, vedená ODS. A Petr Fiala se oproti všem předpokladům a předpovědím stává premiérem většinové koaliční vlády.

Krize a pandemie

V obou případech se rozhodovalo a rozhodlo až ve druhé polovině období, dokonce v jeho samém závěru. Do výsledků v roce 2017 zasáhla migrační krize, do voleb v roce 2021 covidová pandemie. První znevěrohodnila vládní schopnosti ČSSD, druhá Babišovo „řízení státu jako firmy“. V prvním případě slavila úspěch Babišova geniální schopnost prodávat vládní úspěchy jako své vlastní při současném zachování protestního potenciálu, jako kdyby celé čtyři roky strávil v opozici. A ve druhém zase opoziční vytěžení protibabišovského (a protizemanovského) elektorátu v souběhu s propadem levice, Přísahy a Trikolory.

Podle posledního modelu Kantaru, sbíraného v září, ANO opět s obrovským náskokem vede a vládní strany znovu a hodně ztratily. A přece ANO nemá žádnou jistotu monstrózního triumfu, stejně jako vláda jistotu zdrcující porážky.

Nevíme nic

Nevíme totiž, co se stane zítra, natož za rok a půl. Nevíme, co ještě přinese válka na Ukrajině, izraelsko-arabský konflikt, jak studené budou obě zimy a jak suchá obě léta. A jak slunečné a větrné budou celé ty dva roky. Nevíme, jak dopadnou evropské volby a co udělají s greendealovými plány. Nevíme, jaká masa lidí ještě připutuje do Evropy z Afriky a z Blízkého východu a co tu budou či nebudou tropit. Nevíme, kolik se prodá škodovek, hyundaiů, toyot, citroënů, peugeotů, tatrovek a avií. A kolik se opravdu postaví kilometrů dálnic. A hlavně, vůbec nevíme, jestli se náhle neobjeví nějaká nová černá labuť typu koronaviru.

Kromě domácích zkušeností se zvraty těsně před volbami a nejistoty vývoje v celém světě tu teď navíc máme pár čerstvých impulzů k zamyšlení ze Slovenska a z Polska.

Rekordy? Koalice? Spojenci?

Před pár týdny v obou zemích padly rekordy ve volební účasti. Kde je psáno, že něčeho takového nejsou schopni i Češi, kteří koneckonců ve druhém kole lednových prezidentských voleb také trhli svůj dosavadní rekord? A Babiš v nich prohrál takřka o milion hlasů!

Také víme, že růst účasti táhli zejména mladší a vzdělanější voliči z větších měst. Díky babyboomu ze začátku třetího milénia počet právě takových voličů v Česku dále poroste. V roce 2025 jich klidně může přijít o 200 nebo i 300 tisíc více než před dvěma lety. To dělá bratru čtyři, možná i šest procent.

Polská opozice se po zkušenostech z minula dokázala spojit do tří širokých koalic tak šikovně, že si mezi sebe rozdělila různé cílové skupiny. To slovenští prozápadní politici svůj stín nepřekročili a svou neschopností spolupracovat umetli Ficovi cestu zpět. České vládní strany už jednou dokázaly, že se umějí spojit a minimalizovat tím ztráty. Tak proč by si to nezopakovaly? A třeba i nějak inovativně.

Polské PiS doplatilo na to, že sice vyhrálo, ale jeho koaliční potenciál zůstal minimální. Ani koaliční manévrovací prostor slovenského Směru nebyl bůhvíjaký. Měl ale jednu výhodu – své vlastní „béčko“ Hlas, jež ho zachránilo. Nic takového ANO nemá a na svůj malý koaliční potenciál už (ne)jednou doplatilo. A výsledek přes třicet procent k absolutní většině určitě stačit nebude.

Rozhodně je a ještě dlouho bude o co hrát!