Ukrajinská válka a ohrožení dodávky fosilních paliv z Ruska, odhalující fatální závislost Evropy na autokratickém režimu impéria na východě, prý neznamenají konec Green Dealu, ale naopak posilují orientaci na obnovitelné zdroje, které nemusíme dovážet.

To, co slyšíme od politiků, kteří na zelené víře postavili své kariéry, je ale nesmysl. Bombardováním Kyjeva se totiž zásadní problém solárů a větrníků nezmenšil, ale zvětšil.

Pokud je před námi nutnost snížení spotřeby zemního plynu, budou plynové elektrárny ještě méně než dosud schopny vykrývat přirozenou nestabilitu obnovitelných zdrojů. Pro tento účel je proto potřeba znovu nasadit uhelné zdroje.

Ale uhelná elektrárna není schopna pružně reagovat na to, že přestane foukat, nebo svítit slunce, pokud má studený kotel. Uhelné elektrárny tak budou muset být v horké rezervě, tedy spalovat uhlí a vypouštět emise, i když nebudou vyrábět, což je ekologicky absurdní řešení.

A vodíkové technologie, který by měly kolísání obnovitelných zdrojů perspektivně řešit, jsou stále v plenkách a k masovému nasazení mají daleko. Mimochodem, Německo ve svých vodíkových plánech počítalo s rozsáhlými dovozy vodíku ze zahraničí, především z Ukrajiny.

Řešením tedy rozhodně momentálně není budování dalších rozsáhlých solárních a větrných parků. Střednědobě nezbývá než hledat další zdroje plynu a stavět terminály na pobřeží, obnovit investice do uhlí, aby ho bylo možné těžit třeba dalších dvacet let, a zkusit oživit i za cenu velkých investic některé odstavené jaderné elektrárny.

To ale předpokládá konec povolenkového systému, zrušení taxonomie a fakticky odvolání celého balíku opatření Fit for 55. I bez něj bude přizpůsobení se nové globálně politické realitě hodně drahé a bude nás všechny bolet.

A bude to tím horší, čím déle se bude s odstraněním toho zeleného zákalu otálet.