Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Čína se potácí v problémech a zjevně neví, jak z toho ven
Oznámení Joea Bidena, že nehodlá znovu bojovat o Bílý dům, poněkud zastínilo jinou, neméně důležitou událost – třetí plénum ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde 400 nejvyšších soudruhů dumalo, co udělat se současnou ekonomickou situací své země. Sabat minulý týden skončil a už víme, že v hospodářské politice se nic převratného dít nebude. I to ale bude mít dopad na světovou, a tedy i českou ekonomiku. Pojďme si říct, jaký bude.
Už dvacet let se mluví o tom, že čínský model růstu založený na ohromné míře úspor, které jsou investovány do nárůstu výrobních kapacit s tím, že značná část výroby jde na export, by měl být nahrazen v podstatě jeho opakem. Tedy ekonomikou, která je založena na spotřebě domácností, jež se mohou opírat o fungující sociální systémy financované z daní. Dvacet let je dlouhá doba, přesto se tenhle obrat nepovedl.
Co se naopak povedlo až příliš dobře, je posunout čínskou ekonomiku směrem k mnohem vyšší sofistikovanosti. Už to ani zdaleka není továrna světa na rychloobrátkovou spotřební elektroniku, oděvy, boty, nábytek, hračky, předměty do domácnosti a já nevím, co ještě, ale země s masivními investicemi do vědy a výzkumu v nejpokročilejších oborech.
I teď závěry třetího pléna hovoří o potřebě „revolučních technologických průlomů“ ve strategických oborech od umělé inteligence přes kvantové technologie, nové materiály až po biomedicínu. Ti, kdo mají průlom zajistit, jsou jak vědecké instituce, tak státní podniky, ale více mají participovat i soukromé firmy. Pokud pracují na prioritách, má se jim dostat speciálního zacházení a přístupu ke zdrojům. Čína chce také nasávat talenty nejen z domova, ale i z ciziny.
Strategické dokumenty psané Evropskou komisí a koneckonců i českou vládou vidí budoucnost v tom samém. Rozdíl je v tom, že Čína na to dá o řád víc peněz než EU a o dva či tři řády víc než Česko.
Takže výsledky se dostaví – technologie je Čína schopna zavést masově a zaplavit jimi svět. Ambicí totiž nebylo jen saturovat domácí poptávku z vlastních zdrojů, ale dosáhnout parity se Spojenými státy, a tam kde se zadaří, usilovat nejen o suverenitu a strategickou autonomii, ale rovnou o dominanci.
Potíž je v tom, že hegemonie USA, které těsně po druhé světové válce byly z hlediska podílu na světovém HDP suverénně nejmocnější ekonomikou, pomalu slábne, ale své postavení jedničky Číně jen tak přepustit nehodlají. Říše středu přitom v historii několikrát světovou jedničkou byla (s podílem přes 30 procent, viz graf), kdy se na čele střídala s Indií za panování Mughalských císařů.
Je to zákon velkých čísel: při zhruba stejné úrovni produktivity, a Čína byla mnohdy technologicky vyspělejší než preindustriální Evropa, jde v podstatě o funkci počtu obyvatel. Vše změnil nástup průmyslové revoluce na Západě, počínaje Anglií v 18. století, která žebříček úplně zpřeházela díky ohromnému rozdílu v produktivitě, kterou přinesla.
Od té doby podíl Číny až do přelomu 70. a 80. let 20. století klesal a obrat nastal až s příchodem nové hospodářské politiky Teng Siao-pchinga. Hospodářský rozvoj byl fenomenální a většina Číňanů je na vzestup postavení své země hrdá, bez ohledu na to, co si v soukromí myslí o politice.
Dokud převládají vysoké úspory, často vynucené formou finanční represe, a investuje se, pak se nevyhnutelně musí méně spotřebovat. A při relativně konzervativních výdajích státu na veřejné statky je velkou složkou HDP čistý export. Čína dnes představuje zhruba třetinu objemu průmyslové výroby na světě, skoro dvakrát víc než Spojené státy.
V paritě kupní síly už nějakou dobu největší ekonomikou je, v přepočtu na nominální dolary nikoli. Zároveň její podíl na celosvětovém ekonomickém výkonu v posledních letech stagnuje (viz graf) a podíl na celkové spotřebě je podstatně nižší.
Ekonomikou, která nasává dovozy, jsou Spojené státy – spotřebovávají více, než vyrobí, a jejich čistý export je záporný. Čína je na tom opačně, ale ve stejné roli je třeba i Německo, které typicky vykazuje vysoké obchodní přebytky i přebytky obchodní bilance (už znovu to tak je; dlouhodobý průměr je kolem pěti procent HDP).
Proč se nás to týká? Z jednoho prostého důvodu. Česko jako součást německého produkčního řetězce dobře, byť nepřímo posloužilo k dodávkám investičního zboží do Číny (dnes problém kvůli převisu kapacit), tak k navyšování obchodního přebytku s USA. Aniž bychom to měli ve své mrňavé „národní“ strategii, dostali jsme se do soukolí hospodářských dějin. Nikoli poprvé, ale lítáme v tom znova. Snad nás příslovečná přizpůsobivost opět zachrání.
Spojené státy za prvního období Donalda Trumpa pěstovaly velmi agresivní obchodní politiku, která prostřednictví vysokých cel na dovozy a omezení vývozu citlivých technologií měla jak zvrátit vývoj obchodní bilance (to se nestalo), tak ochránit „průsak“ k hlavnímu soupeři. Moje sázka je, že Donald Trump se do Bílého domu vrátí, jeho vítězství bude výrazné a nejde ani náhodou očekávat, že by se v obchodní politice s někým mazlil.
Ani s Čínou, ani s Evropou, protože MAGA (Make America Great Again) v obchodní politice je o tom, že cla budou tak vysoká, aby přinutila obchodní partnery ke změně politiky. Tedy ke zvýšení jejich domácí spotřeby, ať již domácností nebo vládních nákupů, a snížení vývozu.
A jsme zpátky u třetího pléna. Aby tomuhle Čína vyhověla, musela by podstatně zvýšit spotřebu domácností, snížit míru domácích úspor a omezit exportování svého přebytku z nastavěných výrobních kapacit do zahraničí. Jde to udělat? Jde to, ale obtížně. Třetina Číňanů žije z ruky do úst, přitom by konzumovali rádi, ať již v podobě veřejných statků typu lepší a komplexní zdravotní nebo sociální péče, ve formě štědřejších státních penzí (Čína rychle stárne) nebo vyšších mezd. V tak velké zemi, jako je Čína, musejí být minimální mzdy hodně diferencované – nejvyšší jsou v Šanghaji, asi 8500 korun měsíčně.
Obří problém je, že Čína se potýká s prasklou realitní bublinou, která, pokud se kreativní destrukcí nevstřebá, bude bolet hodně a ještě dlouho, zvlášť když nedovedete ztráty odepsat, aniž byste padli. Města a provincie podporovaly kdeco, v souladu se stranickou linií; jejich hlavním příjmem byly z pozemků prodaných developmentu. Tahle prasklá bublina v realitách, které se na čínském růstu podílely naprosto disproporčně vysokým podílem, může bez transferů z centra města a provincie finančně rozvrátit. Jejich záchrana ale předpokládá podstatné navýšení výdajů státu, proti nimž musejí jít nějaké příjmy, takže potřebujete daňovou reformu jako sůl.
S čím si hrát? S příjmovými daněmi a jejich progresí? S majetkovými daněmi na nemovitostním trhu po implozi? S korporátními daněmi u firem, které nastavily svůj rozvoj na masivní domácí a zahraniční odbyt? Jenom v automobilovém průmyslu je převis kapacity výroby nad domácí poptávkou skoro na dvojnásobku objemu roční výroby největší automobilky světa, japonské Toyoty. USA nepustí na svůj trh nic, Evropa sekunduje sice nižšími cly a výhradami německých automobilek, ale také se bude bránit. A další země s ambicemi čínská auta na svůj trh také nepustí a budou je nutit do lokalizace výroby na svém území s vysokým lokálním podílem.
Totéž nastane všude a u všeho, kam se bude Čína tlačit. Z toho nic jiného než destrukce domácích čínských kapacit a odpis pohledávek věřitelů každého padlého kusu nekouká. A teď budujte všechny systémy, které pohltí propuštěné zaměstnance a umístí je do úplně jiných oborů, které budou mnohem závislejší na redistribuci (tedy na sociálním státu, chcete-li).
Vůbec se nedivím, že si soudruzi na třetím plánu nevěděli s tímto úkolem rady.
Jediný precedent, který mě napadá, je transformace ve východní Evropě na začátku 90. let, která věru nebyla snadná. Ale v Česku jsme měli aspoň naději, že se vracíme k demokracii a prosperitě (připusťme, že tehdy to byla rozšířená představa). Číňani mají jen perspektivu předsedy všeho, neomylného, až do konce jeho dnů.
Shrňme to: protekcionismus je sviňa a průmyslová politika, která vás a vaše obchodní partnery dovede do slepé uličky, taky.
