Když se schvaloval loni na podzim státní rozpočet na letošní rok se všemi dopady konsolidačního balíčku, obsahoval jedno významné plus ohledně pochopení toho, kde mizí peníze daňových poplatníků. O dvě procenta, tedy zhruba o pět miliard korun, byl plošně snížen celkový objem peněz na platy státních zaměstnanců.

Po tom, co se za posledních deset let ranec peněz polykaných erárem zdvojnásobil, to byl první seriózní krok, kdy vláda dávala najevo, že tuší, která bije. A že ta hesla o malém a efektivním státu je třeba začít naplňovat alespoň symbolicky, tím, že nárůst počtu lidí a objemu peněz se zastaví.

Nemáme za sebou ani celý rozpočtový poločas a vše je zapomenuto. Státním zaměstnancům je prý třeba přidat. A to nejpozději od září. Že křičí odbory, nijak zvlášť nepřekvapuje. Od toho tady jsou a Josef Středula potřebuje dát zapomenout na to, kterak neplatil příspěvky a málem přestal být šéfem odborářů. Takže to bude hlasité.

Přidat se má všem nejméně o patnáct procent. Když si vezmeme, že letos na státní platy z rozpočtu padne nějakých necelých 260 miliard korun, je navýšení o zmíněné procento v ročním vyjádření 39 miliard.

Kdo překvapuje, je ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který na to slyší a hodlá věc řešit. Jenom těch patnáct procent je prý moc a pro všechny to nepůjde, takže pracuje na rozdání v rozsahu sedm až deset procent. Prý se budeme letošním navýšením pohybovat kolem pěti miliard, tedy v roční potřebě v rozpočtu na příští rok možná pod dvaceti miliardami.

A o tom, že ta letošní naplánovaná pětimiliardová úspora v posledních měsících letoška vyletí komínem a ještě bude nejspíše třeba přihodit, není pochyb. Každého, kdo sleduje tuzemský fiskál, musí napadnout, že ten Jurečka si už opravdu potřebuje odpočinout a že čekat na lidovecký podzimní sjezd se zdá být dost drahé.

Ano, všichni víme, že ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi chybí peníze na soudní úředníky, ministru školství Mikuláši Bekovi na kuchařky a uklízečky, někteří živoří někde na hraně minimální mzdy a někdy i pod ní. A ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš za státní mzdu pořádného ajťáka nesežene.

Šéf resortu dopravy Zbyněk Stanjura pak rok před volbami na nedávné konferenci eStatu přišel s tím, že problém jsou tabulkové platy a on by je zrušil. I státní zaměstnanci by podle něj měli být placeni podle výkonu. To má naprostou pravdu. Místo tří špatně placených často stačí jeden drahý zaměstnanec a ještě ušetříte.

To platí úplně všude. Na úřadu i ve školství. Jenže s tím měla vládní koalice přijít v roce 2022, když začínala, a ne rok před volbami, kdy už nic konstruktivního neudělá.

Stejně jako měla přijít se zrušením zastaralé systemizace a hlubokými změnami ve služebním zákoně, které by otevřely deset let zabetonovanou státní správu lidem ze soukromého sektoru a pustily tam konkurenci, generační obměnu a hodnocení podle skutečného výkonu – a ne formálních tabulek, v nichž uspějí všichni.

Podprůměrné hodnocení má podle výroční zprávy státní služby jen jedno procento českých úředníků, 45 procent je jich velmi dobrých a 26 procent vynikajících. Ono objektivně ve státní správě nejspíše funguje řada výborných úředníků, ale systém je zřejmě silnější.

Letitá kritika ze strany mezinárodních hodnocení konkurenceschopnosti Česka namířená proti nefunkčnosti zdejších institucí není jen vyfabulovaná pomluva a nejde jen o vládní úroveň. Na krajích a obcích to není o nic lepší. O tom se za pár dní s velmi vysokou pravděpodobností přesvědčíme znovu s nástupem digitalizace stavebního řízení, z něhož se už teď klepou kolena většině stavebníků.