Je to už jako z filmu pro pamětníky, ale bylo to naposledy za ministra financí Miroslava Kalouska, kdy se připravovala v daňové oblasti pořádná změna. Asi si vzpomenete na „jednotné inkasní místo“, které mělo spojit výběr daně z příjmů s pojistným. Zatímco spíše jen znalcům se vybaví, že se tehdy připravoval zcela nový zákon o daních z příjmů a sjednocení vyměřovacích základů pro daně i pojištění. Ještě o něco starší jsou pokusy o zdravotní reformu, naopak o něco mladší je penzijní reforma s druhým pilířem, nad kterou se zavřela voda před deseti lety.

Od té doby se politické ambice k zásadnější modernizaci vytratily. Zůstal pokus o fiskální konsolidaci, k němuž se odhodlala vládní pětikoalice za velmi malého porozumění obecenstva. Aspoň něco, chtělo by se říct, kdyby to nebylo doprovázeno tak rozpačitými kroky, k nimž se dostanu. Teď trocha diagnostiky.

Nejpozději v polovině minulého desetiletí se takřka vytratila schopnost české politiky dosáhnout konsensu o tom, co by mělo být vytčeno před závorkou. Tedy zjednodušeně tom, co je věcí národního zájmu. Tehdy se to týkalo především potřeby reforem vyplývajících z poznání, že v řadě oblastí věci nefungují tak, jak mají, a bez dosti zásadních změn už vůbec nebudou fungovat v budoucnu. Mimo jiné z důvodu finanční neudržitelnosti.

Nemusíte být politologem, abyste neschopnost shody dali do souvislosti s nástupem populismu, který ovšem na scénu přinesla blahé paměti ČSSD. To když David Rath hřímal proti regulačním poplatkům ve zdravotnictví nebo o pár let později proti „odklánění“ tří procent ze sociálního pojištění do druhého penzijního pilíře. Levicová strana tehdy slibovala jejich zrušení, jakmile se dostane k moci.

To opačný – státotvorný přístup by kritizoval, navrhoval alternativní, ale „evidence based“ přístupy. Populismus, který nikdy a nikde nedovede upřednostňovat potřebná, ale krátkodobě nákladná a nepopulární řešení, začal opanovávat scénu zleva i zprava. Výsledkem je, že náklady na udržování nereformovaných systémů rostou. Každý rok stojí víc peněz, ale výkon se nezlepšuje.

Politika se polarizuje, jedni plédují za vyšší daňovou progresi a zdanění korporací, druzí slibují nižší daně „pro lidi“, ale zdanění firem, zvláště těch velkých, jim nijak zvlášť proti mysli není.

Neříkám, že jsme v tomhle zacyklení sami, ale lítáme v tom „fest“. Mezitím dumáme, proč produktivita neroste, proč mzdy rostou pomalu, proč se tady špatně podniká a proč ze země odplývají dividendy, jako kdyby výše uvedené důvody nestačily. I slabší kusy tuší, že „jedeme na dluh“. Veřejnost to vnímá a zlobí se, ale komplexnější změny většinově odmítá, zvlášť, když by měly něco stát a osobně se jí dotknout.

Nic se nezlepší, dokud debata nebude informovaná a nebude podložená fakty. Vezměme si názorný příklad, jímž je zdanění neočekávaných zisků.

Windfall 2025

Jedna věc je, že skokový růst cen energií vyžadoval nějakou reakci, přičemž zavedení cenových stropů bylo obhájitelné, stejně jako odvod z nadměrných příjmů plynoucích z prodeje elektřiny vyrobené z „inframarginálních zdrojů“ (u nás především jádra a uhlí), s nižšími výrobními náklady než u drahých marginálních zdrojů (plynových elektráren), jak navrhovala Evropská komise.

Ta rovněž přišla s tím, aby se zavedly dočasné „solidární příspěvky“, tedy zdanění zisků v těžbě fosilních paliv a také v rafinériích, počítaných jako rozdíl mezi dosahovanými zisky a průměrem předchozích let od 2018 včetně, navýšeným o 20 procent. Tedy tam, kde nebyl aplikován odvod z nadměrných příjmů.

Členské státy formálně přijaly nařízení Rady Evropské unie 6. října 2022 s platností do roku 2023. Tolik nařízení, v kterém není zmínka o tom, že by energetické společnosti měly byt zatíženy obojím.

Zbytek je česká kreativní adaptace. Za prvé, do zdanění neočekávaných zisků zahrnula vláda i banky, které s energetickou krizí neměly nic společného, ovšem omezila je jenom na šestici těch největších. Zjevně se tak dělo pod dojmem ziskovosti bank na počátku roku 2022. A rovněž faktu, že teoretická možnost neúročení úložek komerčních bank u centrální banky narážela na skutečnost, že ČNB měla vysokou kumulovanou ztrátu, kterou by před odvodem do státního rozpočtu bylo nutné nejdříve zapravit.

Pro zájemce k tomu přikládám odkazy na USA a EU. „Rezervní daň“ je kontroverzní, a tak politická expedience dala přednost přímočařejšímu řešení. Druhým kreativním prvkem bylo, že u elektrárenských společností se uplatnila jak daň, tak odvod (ten jenom do konce roku 2023). Třetím prvkem je, že daň neplatila jen pro rok 2023, ale i pro roky 2024 a 2025. Čtvrtým prvkem je komunikace kolem toho všeho.

Prvním nedobrým dědictvím této kreativity je přesvědčení o tom, jak banky „vydrbaly se systémem“ a na dani z neočekávaných zisků odvedly drobné, protože „optimalizovaly“. Tohle je přesvědčení oblíbené u většiny mediálních komentátorů i mnoha politiků – a dodnes koluje na sociálních sítích. Přitom z konstrukce daně a z vývoje úrokových sazeb se už v roce 2022 dalo (ještě před jejím přijetím) očekávat, že výnos za banky bude nízký.

Vysvětlení, proč tomu tak je, přitom přinesla už před rokem Česká národní banka, která ostatně žádnou ziskovou bonanzu nečekala ani předtím. Důvod je prostý – na zvýšení základních sazeb centrální bankou zareagovaly rychle nejen banky, ale i jejich klienti, což je vidět na grafech, publikovaných loni v srpnu:

Osa x: pásma úrok. sazby v %, osa y: objemy v mld. Kč, stavy vkladů (Zdroj: ČNB)

osa x: pásma úrok. sazby v %, osa y: objemy v mld. Kč, stavy vkladů (Zdroj: ČNB)

Jinak řečeno, konkurence v bankovním sektoru, iniciovaná menšími bankami, které chtěly posílit svůj tržní podíl na vkladech firem i obyvatelstva, vedla k velmi rychlému přesunu depozit k výše úročeným vkladovým produktům, neboť velké banky na to pochopitelně reagovaly. Vzestup úrokových výnosů z vkladů by se dal interpretovat jako svého druhu vítězství, místo toho zůstalo rozladění.

Czech Way

Zdaleka nejvyšší podíl na výnosech zmíněných odvodů a daní nesl na svých bedrech jeden plátce, jímž byla akciová společnost ČEZ. I po ukončení odvodu z nadměrných tržeb ke konci 2023 zůstává ČEZ nejspolehlivější kasičkou státu, s očekávaným výnosem daně z neočekávaných zisků v rozsahu 27 až 34 miliard korun. To je zhruba dvojnásobek toho, co ministerstvo v příjmech státního rozpočtu z tohoto titulu očekávalo od všech plátců (17 miliard).

Tohle je zdroj nesmírné iritace minoritních akcionářů ČEZ, jichž je asi 150 tisíc a dohromady drží třicetiprocentní podíl. Racionální jádro jejich naštvání spočívá v tom, že daň se na producenty elektřiny vztahovat podle již zmíněného nařízení Rady EU neměla. A stát jako majoritní akcionář ČEZ přitom mohl dosáhnout velmi solidního výnosu prostřednictvím dividend, což by minoritářům vyhovovalo, protože by se o dividendy v poměru 7: 3 se státem podělili.

Takhle bere víc, neboť daň z neočekávaných výnosů snižuje objem prostředků, přicházejících do úvahy pro výplatu dividendy. Minoritní akcionáři proto slibují žaloby, což opravdu není překvapující, otázka je, jak uspějí.

Pak je tady ta komunikace. Ministr financí Zbyněk Stanjura se opakovaně vyjádřil, že po pokrytí mimořádných výdajů souvisejících s energetickou krizí, k němuž mělo dojít letos, pokračování daně z neočekávaných zisků navrhne ukončit o rok dříve. Nyní ministerstvo financí vydalo stanovisko, že tomu tak nebude, neboť do vyrovnání účtů chybí ještě 35 miliard korun.

Co si budeme povídat, rozpočet na příští rok peníze potřebuje. Kdyby na financích průběžně aktualizovali saldo a alespoň nevyvolávali kolem konce neočekávaných zisků žádná očekávání… Takhle je to jak ze Saturnina, neboť teta Kateřina by na margo této smutné historie jistě vybalila v kraji oblíbená rčení, z nichž každé se hodí:

Slibem neurazíš

Sliby-chyby

Slíbit a na…t