Kdo z vás si v posledních dnech nevzpomněl na slavné Švejkovo zvolání: „Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli po stromech jako vopice“? To když člověk slyšel, kam až dovedly nezaplacené členské příspěvky odborového předáka Josefa Středulu. Jelikož smyslu pro rakouskou byrokraturu jsme se nezbavili ani po sto devíti letech, přišel kvůli lajdáctví o funkci, jíž si přitom léta velmi užíval. Ač hodlá opět kandidovat, ještě ho to opomenutí může pořádně mrzet. Že se najde někdo, kdo mu kolejnice na odborářský Olymp namaže olejem, to rovněž patří ke svérázu národního charakteru.

Nicméně již nyní touto neplatbou přispěl do pokladnice bizarních historek, které jsem dával k dobru, když jsem chtěl popsat návštěvníkům z ciziny, jak úžasně „quirky“ země Česko je. Kupříkladu že největší bojovník proti přistěhovalcům je japonsko-korejsko-valašský míšenec. Britové, milující Montyho Pythona, rovněž hýkali nadšením, když se dozvěděli, že jsme největším Čechem zvolili Járu Cimrmana.

Těch pozoruhodných věcí na rozhraní psychologie a kolektivního vyjednávání vedeného odbory je tu ovšem víc. Například se podívejte, co říkají tyto dva grafy, ovšem jen tehdy, když je dáte dohromady jako součást jednoho českého příběhu.

Jeden zobrazuje meziroční vývoj hodinových mzdových nákladů v celounijním srovnání ve třetím čtvrtletí loňského roku a ten druhý dvanáctiměsíční průměry harmonizovaného cenového indexu. Vyjde z toho paradox, hodný nejzápadnějších Slovanů, který ovšem našince dvakrát nepotěší.

Měřeno inflací, patří Středulozem na Východ, vklíněná někam mezi Pobaltí a Maďarsko, lehce šmrncnutá Polskem.

Hrot24/Eurostat

Pohleďme však na mzdy, a co nevidíme? Patříme na Západ, až někam k Severnímu moři, neboť vzestupem nominálních mzdových nákladů jsme byli někde mezi Lucemburskem a Belgií. To vypadá OK, dokud si neuvědomíte, co to vlastně znamená: že se Češi spokojili podstatně nižšími nárůsty mezd než kterákoli země z nových členských zemí v regionu.

Existuje řada hypotéz, proč tomu tak je. Jeden extrém je krajně nelichotivý, a sice že jsme jako ustrašené ovce, které si neumějí vyšší mzdy prosadit, a to ani tehdy, když zde máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a stále neukojenou poptávku po mnoha profesích. Takže nyní, když postrádáme vůdčího berana, nepůjdou mzdová vyjednávání o nic snáze. A o co jsme přišli, hned tak nedoženeme.

Hrot24/Eurostat

Druhá varianta to zdůvodňuje nezkušeností, pokud jde o inflační epizody. Tedy že jsme coby námezdní síla spoléhali na to, že to bude cosi velice krátkodechého, co téměř není hodno lítého boje. Zajímavé je, že firmy příležitost zvednout ceny nepromeškaly a na národohospodářské úrovni vykázaly v roce 2022, kdy inflace řádila nejvíce, na evropské poměry nadprůměrnou míru zisku. Útěchou budiž skutečnost, že velkou část z toho investovaly a mírou hrubé tvorby fixního kapitálu obsadilo Česko druhou příčku – po Maďarsku.

Třetí hypotéza připouští, že jsme sice velmi opatrný, ale zároveň předvídavý národ, který ví, že jako autoland nemáme šanci elektromobilitu přežít bez ztráty desítek tisíc pracovních příležitostí a že energie budou drahé, takže stejný osud postihne i všechna energeticky náročná odvětví. Tlačením na mzdovou pilu bychom podle této hypotézy pouze běželi budoucnosti naproti o to rychleji.

Kdo čte Škodováckého odboráře, ví, že od rozjařeně sebevědomého módu, kdy se odboroví bossové holedbali tím, co všechno vyjednali, pokud jde o peníze a benefity, k velmi zdůrazňované snaze udržet pracovní místa přešli během několika kvartálů.

Na strukturu ekonomiky bych to tolik nesvaloval, Rumunsko kupříkladu má srovnatelný podíl průmyslu na tvorbě HDP jako Česko a mzdové náklady tam rostly dvojnásobným tempem. Asi se nebojí, nebo to odborářům v Dacii ještě nedochází.