Na první dobrou má požadavek Bruselu docela jasnou logiku – chcete se dělit o společný krajíc v jedné partě, tak dodržujte její pravidla. 

Na druhý pohled už to tak jednoznačné není a na třetí vidíme, jak nám federalizace Evropy naráží na národní reality.

Jiný metr

Takže nejprve ten druhý pohled na právní stát. Právní systémy i způsoby jmenování soudců jsou v různých zemích různé, hlavně by měly být tak nějak košer, kdy je výkonná moc oddělena od té soudní. To je dost těžké posuzovat ve velmi odlišných systémech a nejlépe je to vidět na soudní praxi.

A třeba v Polsku jsme zatím na žádný politických proces, na něž jsme v našich končinách drobet alergičtí, nenarazili. Ani ten potratový spor není černobílý, jakkoli je takto striktní omezení potratů nepřijatelné. Těžko tam hledat nějakou politickou agendu vládní PIS, pro jejíž vládu je rozhodnutí Ústavního soudu velmi nebezpečné, ohrožuje její politické pozice a příslušnou žalobu vážně neiniciovala. A kdyby Kaczynski mohl, nepochybně by nejraději donutil Ústavní soud tohle rozhodnutí revokovat. Ale nemůže.

Naopak politickými procesy zaváněly nedávné hodně tvrdé rozsudky nad katalánskými řádně zvolenými politiky, které padly ve Španělsku, jehož právní systém nikdo nezpochybňuje. Nikdo nezpochybňoval ani slovenskou justici, která nyní z poloviny sedí ve vyšetřovací vazbě, kvůli tomu, že byla ovládána mafiemi napojenými na vládní politiky. Pro fungování státu a důvěru v demokracii o dost větší problém než polské trable. Ale Slovensko nikdo nevyšetřuje.

Samozřejmě způsoby vládnutí se nám leckde nemusejí líbit, ale líbí nelíbí není to správné kritérium, a pokud vyšetřovateli v tomto případě mají být bruselští úředníci a soudci evropští politici, lze mít o výsledku jisté pochybnosti. V tom se ani tomu Orbánovi nelze divit, jakkoli, pokud jde o rozdělování bruselských dotací, je důvěryhodný asi jako náš premiér. 

Obejít potížisty?

Ale tady jsme u třetího pohledu. Vytvořením fondu obnovy je naplňována vize federalistů o velké přerozdělovací unii a ta se neobejde bez nějakého společného vládnutí, kterého se vždy bude domáhat ten, kdo do kasičky dává. A ten, kdo z ní bere, bude mít pocit ponižování a ztráty suverenity. Kdo si myslí, že tohle vede k přátelštějším vztahům mezi národy a k rozpouštění kostky národního státu v úžasném federálním kafíčku, je hodně naivní. V reálu to vždy bylo naopak a udržování unijními zásahy vždy nakonec vyžadovalo poměrně dost násilí a jejich trvanlivost měla své limity.

Potížisty neochotné podřídit se vyššímu dobru lze samozřejmě obejít, jak už nedočkavě zazněly z Lisabonu a z Francie návrhy na nějaké formy spolupráce těch kluků, co spolu mluví. Nikoli překvapivě ze zemí, které k takové spolupráci potřebují ještě někoho, kdo to bude platit a nebude jim kecat do jejich utrácení, což je také těžko představitelné, jak jsme viděli už při vyjednávání onoho slavného Fondu obnovy či při pomoci Řecku nebo Itálii.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.