Jednoduchý fakt zní, že vítězem prezidentských voleb v Černé Hoře se první dubnovou neděli stal sedmatřicetiletý Jakov Milatović, povoláním bankéř. Jeho protikandidát, úřadující prezident, porážku ještě ten den uznal a poblahopřál soupeři k vítězství. Normální výměna mocenských garnitur, jak je v demokraciích zvykem, řekli byste.

Ve skutečnosti na tom nebylo jednoduchého ani normálního nic. Onen odstupující prezident se totiž jmenuje Milo Đukanović, v čele své země je nejdéle de facto vládnoucím Evropanem a donedávna to vůbec nevypadalo, že by chtěl odejít do politického důchodu. A co si Đukanović přál, to se během jeho takřka nepřerušené vlády od roku 1991 také pravidelně dělo. Co se tedy na konci března stalo?

Odpověď je třeba hledat v modu operandi Đukanovićova vládnutí, jenž s sebou – jako vždy – nesl i sémě jeho pádu. I jeho odpůrci v černohorské politice uznávají, že prezident je mimořádně schopným politickým hráčem; a i jeho příznivci uznávají, že v politice nezchudl ani on, ani nikdo z jeho spojenců. Ani jedno nebylo zadarmo.

Autoritářská kleptokracie

Bilance jeho panování je při pohledu zdálky na balkánské poměry celkem úspěšná. Černá Hora získala v roce 2006 samostatnost, od roku 2017 je členem Severoatlantické aliance a ve snaze o vstup do Evropské unie si vede stejně jako Srbsko: obě země o získání členství s Bruselem aktivně jednají. V případě Severní Makedonie a Albánie tentýž proces zamrzl hned na začátku a v případě Bosny a Hercegoviny a Kosova ani zamrznout nemohl, protože vůbec nezačal.

Při pohledu jen o něco bližším však vidíme režim, jejž opozice celkem výstižně popisuje jako autoritářskou kleptokracii. Đukanović držel svoji zemi v ruce stejně pevně, jako Viktor Orbán drží Maďarsko; více moci ve svých rukou koncentrovali v Evropě jen azbukoví kolegové Alexandr Lukašenko a Vladimir Putin.

Daniel Deyl

Nezařídil se špatně. Když jeho jméno vyplavalo na hladinu kalných vod rozvířených dokumenty známými jako Panama Papers coby konečného vlastníka offshorových bankovních kont na Britských Panenských ostrovech, měl Đukanović připravenou bohorovnou reakci. Měl by první muž země skutečně ukládat své peníze v zahraničí a víceméně načerno? ptali se novináři před prezidentskými volbami v roce 2018. „Měl,“ odvětila téměř dvoumetrová hlava státu. „Ve chvíli, kdy skončím ve své státní funkci – a pokud dovolíte, státním funkcím v Černé Hoře jsem obětoval třicet let – a rozhodnu se podnikat, je snad moje věc, kde budu podnikat.“

Míru bolestnosti zmíněného obětování přesně neznáme. Na žebříčku nejbohatších evropských politických vůdců britského deníku The Independent však Đukanović už v roce 2010 figuroval na dvacátém místě. Na kariérního politika v zemi se sotva 650 tisícovkami obyvatel, kteří sami o sobě žertují jako o lenoších, to je velmi slušný výkon. Předpokládejme, že jeho bratr Aleksandar (pro přátele Aco), majitel První banky, důležitého hráče v privatizaci federálního jugoslávského majetku, také nejednu oběť přinesl. Opomenout bychom neměli ani dvojí roli jeho sestry Any – soudkyně Nejvyššího soudu a obchodnice s realitami.

Vnější nepřítel – církev

Přechod k plně tržní ekonomice je však kostrbatý. „Kombinované účinky rozsáhlých investic do veřejné infrastruktury a několik nových nákladných programů sociálních výdajů ohrožují fiskální udržitelnost,“ praví Světová banka. Pro běžné lidi to znamená ekonomickou neveselost (průměrný čistý plat v metropoli Podgorici čítá zhruba patnáct tisíc korun). Pohled na oběti, jež zemi přinášejí prezident a jeho rodina, tak byl stále méně populární.

Đukanović proto musel, jako všichni vládci jeho typu, najít vnějšího nepřítele. Není v tom žádný nováček: už v srbsko-chorvatské válce v roce 1991 byl nejhlasitějším srbským jestřábem tehdy ještě titogradské vlády; zasloužil se tehdy o ostřelování Dubrovníku a upoutal na sebe pozornost výrokem, že začal „nesnášet šachy kvůli šachovnici“, v narážce na vzor chorvatského státního znaku.

V roce 1996 v sobě někdejší velký spojenec jugoslávského (později srbského) prezidenta Slobodana Miloševiće nalezl vlastenecký zápal podruhé, tentokrát černohorský. Podařilo se mu – tehdy v roli premiéra – přesvědčit své krajany, že opustit svazek se Srbskem je dobrý nápad, a od té doby byl v Podgorici de facto neomezeným vládcem.

Právě černohorský nacionalismus formoval Đukanovićovy kroky vedoucí k utužení moci stále častěji. Někdy kolem roku 2010 nařídil základním školám povinnou výuku černohorštiny; když přišla logická námitka, že jazyk je totožný se srbštinou, nechal institucionalizovat písmena ś a ź (viz box).

Š, nebo š?

Nové hlásky ś a ź ve skutečnosti novými hláskami nejsou. Čtou se stejně jako š a ž, jež černohorština už má, jen se vyslovují v některých místech, kde se píše s a z. Použití odpovídajících hlásek v řeči bylo až do zavedení těchto zvláštních znaků považováno za přinejlepším neformální a přinejhorším za prohřešek proti dobrému tónu.

Na podobnou kartu chtěl hrát i v roce 2019. Tentokrát si vzal na paškál Srbskou pravoslavnou církev, která působí i v Černé Hoře. Prohlásil, že řečená církev pracuje proti černohorské státnosti, což je problém. „Srbská pravoslavná církev patří mezi důležité nástroje používané nacionalistickými ideology Velkého Srbska proti Černé Hoře, proti nezávislosti Černé Hory, proti její národní, kulturní a náboženské identitě,“ řekl Đukanović agentuře AFP. „Vede nás potřeba dokončit budování duchovní, státní a sociální infrastruktury, která posílí povědomí občanů o jejich vlastní identitě. Nepřijímáme myšlenku srbizace Černé Hory.“

A nechal schválit zákon o svobodě náboženského vyznání, který obsahuje mnoho nedůležitých a jednu veledůležitou věc: rozhodl, že majetek Srbské pravoslavné církve má nejasný vlastnický status, a že jej proto převezme stát (pochopitelně černohorský). K tomu mu měla pomoci Černohorská pravoslavná církev. Tu založili přeběhlíci ze srbské strany již v roce 1993; protože z nich ale Đukanović a spol. nic neměli, církev přes čtvrtstoletí živořila. Až najednou v roce 2019 se měla stát nástrojem černohorského vlastenectví proti „srbizaci“.

A tady se Đukanović najednou patrně přepočítal. Podle všeho podcenil skutečnost, že téměř polovina Černohorců sebe sama považuje za etnické Srby a na dvě třetiny obyvatel je v Srbské pravoslavné církvi aktivních. Proti zákonu se zformovala opozice v parlamentu, v ulicích i v zahraničí; kritizovali jej Američané i Britové, stejně jako ruský patriarcha Kirill.

V obráceném gardu

Pouliční protesty se spojily s protesty protikorupčními a trvaly několik měsíců. Přelily se do roku 2020, kdy propukla pandemie, nepopulární lockdowny a s nimi strašlivý propad turistického ruchu. V tu chvíli přišly parlamentní volby, které sice Đukanovićova strana vyhrála, ale přišla v nich o absolutní většinu. Nacionalismus podle očekávání bodoval – ovšem byl to nacionalismus srbský.

V jeho čele stál jistý Zdravko Krivokapić, prosrbský politik staré školy, jedna ruka s bosenskosrbským vůdcem Radovanem Karadžićem a vůbec milý pán. Prezident jej volky nevolky jmenoval premiérem; a Evropská unie, jež si především oddechla, že Đukanovićovo železné objetí povolilo, řekla, že volby dopadly prima.

Krivokapić měl v čele „vlády odborníků“ být jen rok, ale nakonec jeho kabinet odvolal až parlament, jenž mu loni na začátku roku vyslovil nedůvěru. Premiérem se poté stal Dritan Abazović, jehož partaj se ve volbách opírala o tepání zkorumpovanosti starého režimu; jako ironická třešnička na zmateném dortu je Abazović etnický Albánec.

Je pravděpodobné, že Đukanović už s prezidentskou volební prohrou počítal. Během kampaně vystupoval nezvykle rezervovaně a nakonec získal jen těsně přes čtyřicet procent hlasů. „Jsem přesvědčen, že počínaje dnešním večerem je Černá Hora v plném smyslu slova svobodná,“ řekl na začátku dubna jeho vítězný soupeř Milatović. Pokud by dodržel slovo o zrychleném jednání o vstupu do Unie, znamenalo by to dobrou zprávu pro Černohorce a špatnou zprávu pro ty, kdo v malém státu na jaderském pobřeží vidí cestu pro srbský – rozuměj ruský – vliv.