Když jsou účetní tvořivější než špílmachři. Jak se Pavel Nedvěd namočil do obřího průšvihu Juventusu?

Fotbalový velkoklub je strašně divný byznys. Normou je, že je zadlužený až po uši, ale předstírá, že je v klidu, aby se mohl zadlužit více. Musí, protože mu tak z jedné strany velí urputná snaha zůstat velkoklubem a z druhé strany – v dobré víře, samozřejmě – finanční i sportovní regulátoři. A když je to v Itálii, kde se fotbalové podfukářství pěkně míchá s klanovým systémem vedení podnikání obecně, umí to být pěkná jízda.

Vezměte Juventus. Největší a nejmocnější italský klub (zhruba jako v Česku Sparta, než ji koupil Daniel Křetínský – má také 36 mistrovských titulů) se dostal do trablů, které se provalily na konci listopadu, když z jedné vody načisto, jak to viděla veřejnost, odstoupilo celé vedení klubu od prezidenta po trenéra.

Českého čtenáře to zajímá dvojnásob, protože ten příběh, jehož ledovcový vrcholek šplouchl do mrazivých vod soudního stíhání, potápí jednu z mála úspěšných kapitol českého fotbalu posledních… ehm… řekněme mnoha let. Klubový i reprezentační fotbal ztrácejí na konkurenceschopnosti; v evropských špičkových klubech, které mají jakous takous čáku vyhrát některou z lukrativních trofejí, nehraje jediný český hráč.

Poslední česká stopa 

Jediné české zastoupení na špičkové scéně bylo v bafuňářství – a i to letos skončilo. Někdejší brankář (i současný, pokud počítáte jeho poloprofesionální angažmá v klubu ledního hokeje Chelmsford Chieftains) Petr Čech byl tři roky technickým a výkonnostním ředitelem londýnské Chelsea. Když majitel klubu Roman Abramovič musel klub prodat kvůli válečným sankcím, odešla i sportovní ředitelka Marina Granovskaja a někteří další funkcionáři – mezi nimi v červnu i Čech. Oligarcha a Putinův muž Abramovič byl jako majitel pro Čecha přijatelný, americký finančník Todd Boehly není – inu, tak.

Zbyl pouze Pavel Nedvěd, nejlepší fotbalista Evropy roku 2003, kapitán reprezentace na jejím posledním dobrém vystoupení na mistrovství Evropy v roce následujícím, výrazná postava Juventusu Turín po prvních devět let třetího tisíciletí a vůbec Mirek Dušín českého fotbalu – z čehož vidíme, že „Mirek Dušín“ je termín relativní. Dnes je Nedvěd mezi jedenácti muži, kteří z hodiny na hodinu opustili svůj klub a na něž turínští vyšetřující soudci (ekvivalent českého státního zastupitelství) chystají obvinění.

Katarská surreality show za 220 miliard může začít

První postglobalizační mistrovství světa fotbalistů začíná, ale vítězové a (především) poražení už jsou známi

První postglobalizační mistrovství světa fotbalistů začíná, ale vítězové a (především) poražení už jsou známi

Znění onoho formálního obvinění ještě není venku, takže známe jen kontury průšvihu turínskho klubu – a stojí za to. Ony kontury nakreslila dvě (či tři, podle toho, jak to počítáte) šetření různých regulátorů. Jedním z nich je COVISOC, italská instituce, která má na starost čistotu tamního fotbalového prostředí (prima džob, ano). Druhým je CONSOB, burzovní regulátor. Třetím z nich je CFBC, což je orgán evropské asociace UEFA; jeho posláním je  profesionálně strkat nos do finančních poměrů v klubech. (Bizarní vývoj tomu chtěl, že tenhle tým vyšetřovatelů se letos v srpnu s Juventusem dohodl, že všechno je o. k.; dnes tvrdí, že „pokud někdo něco najde, klidně budeme vyšetřovat znovu“.)

Italští Kennedyové

Ještě před popisem detailů finančních fíglů, které nyní vypluly na plné světlo, je dobré předeslat pár slov o Juventusu a jeho vedení. Klub, o němž fanoušci ostatních klubů tvrdí, že má neúměrně dlouhé prsty v zákulisí, napřesrok oslaví sto let ve většinovém vlastnictví rodiny Agnelliových (pokud oslava je to správné slovo). To jsou ti lidé, kteří jsou synonymem pro Fiat, Ferrari a značnou část byznysu a politiky bohatého italského severu; když se někomu říká „italští Kennedyové“, je to uznání, ale s příměsí vzteku, zavisti i obav.

Andrea Agnelli je posledním dospělým mužem řečené dynastie (posledním je jeho jedenáctiletý syn Giacomo) a jako takový čerpá ze silného jména, vyženěných a posléze zděděných šlechtických titulů i kontaktů z obojího plynoucích. S během rodinného byznysu však nemá mnoho společného; než jej skutečný šéf rodiny John Elkann dosadil do role prezidenta Juventusu (odkud později šplhal do vyšších funkcionářských pater evropského fotbalu), pracoval jako řadový markeťák pro různé firmy, třeba Iveco nebo Philip Morris International. Sedí sice v představenstvu Stellantisu (to je firma, která dnes vyrábí chryslery, fiaty, citroëny a peugeoty) i Exoru (investiční firmy, která vlastní většinový podíl v  Juventusu), ale až bude Francis Ford Coppola o rodině Agnelliových točit film, nebude Andreu hrát Al Pacino nebo Robert De Niro; spíš tak Miroslav Vladyka. 

Ačkoli Agnelliovi vlastní Juventus 99 let, pozici šéfa klubu drželi osobně jen čtvrtinu této doby; do Andreova příchodu naposledy v roce 1962. Když klub po roce 2004 dostával za uši v úplatkářské aféře Calciopoli (nucený sestup a ostuda) a poté v sezoně 2009/2010 hrál špatně, rozhodl se Elkann, že jako PR tah do čela klubu dosadí slavného dědice. 

Zoufalá sázka na Ronalda

Dlouhou dobu to vycházelo. Juventus zase začal vyhrávat domácí tituly a dvakrát se dostal alespoň do finále nejceněnější (a nejlukrativnější) soutěže, Ligy mistrů. Mezitím vypršela promlčecí lhůta případů z Calciopoli a Juventus vypadal v nejlepší formě. Totiž, jak vysvítá dnes, vypadal v nejlepší formě jen při pohledu zvenčí. Ve skutečnosti jej zřejmě – to je zatím jen spekulace – začínaly dobíhat dluhy maskované účetní kreativitou. 

Ať tak či tak, Andrea Agnelli se v roce 2018 rozhodl zaplatit sto milionů eur za 33letého portugalského útočníka Cristiana Ronalda, jehož omrzelo angažmá v Madridu. Co vypadalo jako furiantství, bylo dost možná zoufalou sázkou: když nám Ronaldo pomůže vyhrát Ligu mistrů, přežijeme. (Vítěz Ligy mistrů si přijde, podle toho, jak úspěšný je v počátečních fázích soutěže, na plus minus sto milionů eur. Další, větší částky však získá z reklamních smluv.) Jinak… 

Dopadlo to „jinak“. Ronaldo zase tolik nepomohl, a navíc byl podle všeho dražší, než se mělo za to. (O tom bude řeč zanedlouho.) Agnelli se proto obrátil na investory, aby klubu – jejž dostala nevydařená sázka na Ronalda do nesnází – pomohli. Vybral od nich v roce 2019 400 milionů eur a později ještě 300 dalších milionů. To jsou i na fotbalové poměry velké peníze – pro ilustraci, dnes činí tržní kapitalizace Juventusu necelých 700 milionů. 

Problém je v tom, že když přijdete jako kníže Agnelli z Castagneta za bratrancem a řeknete „Buongiorno, ty už jsi mi půjčil jednou, neměl bys nějaké drobné, jako třeba sto mega?“, je na něm, jestli řekne „Claro, tumáš“, nebo se předtím zeptá „Jak mi to vrátíš?“. Jenže Juventus je od roku 2001 firma obchodovaná na burze a bratranec není jen tak bratranec, nýbrž investor. Jako takový má právo vědět víc a vy mu nemůžete poklepat na rameno a říct „Hele, prostě mi věř“. To, co mu řeknete (ve formě oficiálního prospektu), musí navíc být k dispozici burzovnímu regulátorovi. Když vyjde najevo, že lžete, jste v průšvihu.

Bayern jako výjimka

A Juventus lhal, tvrdí všechny vyšetřovací party. Jak a v čem, je svědectvím o bizarnosti fotbalového podnikání. Když jste normální firma a vyrábíte žaluzie nebo diabetická řešení nebo co, pokud fixlujete, často je to z daňových důvodů. Chcete fixlem vyvolat dojem, že máte méně peněz, než je pravda. Když jste nějakým způsobem závislí na libovůli investorů (ať už mluvíme o džungli rizikového kapitálu, o burzovních investorech-akcionářích, nebo o bance, kde je svého druhu investorem každý, kdo tam má účet), musíte vyvolávat dojem opačný.

Ale když jste fotbalový klub, musíte k těmhle tlakům ještě přičíst nutnost vyjít s pravidly finanční fair play, která zhruba velí, že nesmíte utrácet víc, než vyděláte. Slovem „utrácet“ se myslí především přestupy a platy hráčů, což tvoří hlavní výdajovou složku rozpočtu každého velkoklubu. 

Z toho všeho plyne, že vrcholový fotbal je finančně absurdní zábavou – platí svým hráčům částky, které drtivou většinou převyšují příjmy, jež jsou titíž hráči schopni svou atraktivitou vygenerovat. Juventus není zdaleka jediný, kdo na to doplácí – všechny velkokluby jsou na tom zle. (Jedinou výjimkou mezi velkokluby je Bayern Mnichov, jenž nemá ani korunu dluhu a vlastní veškerou svoji infrastrukturu.) U Juventusu bere dech rychlost, s níž se do červených čísel propadá: letos klub ohlásil 254 milionů eur ztráty, loni 209, rok předtím devadesát… Pokaždé to byl na italské klubové scéně rekord.

Zpět k Agnellimu. K jiným jeho zoufalým krokům patřila podpora evropské klubové superligy, jež by patnácti účastníkům zaručila trvalý vysoký příjem z televizních práv. Iniciativa klekla poté, co vyvolala kategorický nesouhlas na všech myslitelných frontách. 

Kapitálový zisk

Aby i poté mohl přijít za investory s něčím respektábl, musel vybičovat účetní kreativitu na maximum. „Jsme švorc, co kdybyste nám dali sto mega; třicet prožereme a sedmdesát dáme do rulety, jo?“ by sice byla pravda, ale jako fundraisingová linie to mnoho neslibuje. Kterýsi komentátor proto trefně řekl, že „klubové účetnictví kreativitou rozhodně předčilo fotbalisty“.

V současné době se mluví o dvou účetních fíglech, které Juventus použil (je možné, že jich během vyšetřování vyplave více). První z nich je italské provenience a v originále se mu s dávkou sebeironie říká plusvalenza čili kapitálový zisk. Spočívá v tom, že když koupíte hráče, můžete vydané peníze odepisovat v průběhu několika let podle trvání jeho smlouvy. Když naopak hráče prodáte, máte peníze hned všechny. (Ano, je to tak, že dokud částku kupující neodepíše, existují peníze účetně dvakrát – ale to už je taková finančnická manýra.) 

Kdosi v Itálii přišel na pěkný fígl: řekněme, že jako Juventus máte zájem o talentovaného borce Tondu Vomáčku z FC Postoloprty. Stojí, bratru, deset tisíc eur. Mohli byste utratit deset tisíc eur a kasa by to vlastně ani nepocítila (a tým na hřišti nejspíš taky ne). Jenže vy zároveň víte, že máte záložníka, který je poloslepý, má jen jednu nohu a v ní revma (nebo alespoň hraje tak, že to tak vypadá) a na trhu má hodnotu pěti tisíc eur. 

I sejdete se kdesi v pěkné podalpské tratorii se šéfem Postoloprt a uzavřete dohodu: Postoloprtští vám zaplatí za chromého hráče padesát milionů eur a pět tisíc eur. Vy zaplatíte za Tondu Vomáčku padesát milionů a deset tisíc eur. Z ruky do ruky jde jen pět tisíc rozdílu ceny obou hráčů – ale jak vy, tak FC Postoloprty máte účetně vzato desítky milionů eur, protože pouze postupně „vydáváte“ peníze, které druhá strana po vás žádá, kdežto „přijaté“ peníze už pěkně sedí ve vašem účetnictví. Fakticky vzato je vaše zadnice stejně holá, jako byla předtím (minus vyhozených pět tisíc za Vomáčku a účet v tratorii), ale máte klid.

Juventus v hlavní roli

Zkušení korporátní účetní možná namítnou, že je to amatérština, ale italským klubům ta praxe zachutnala. Za poslední dva roky takto na tamním trhu proběhly směny hráčů za tři miliardy eur, což vygenerovalo 600 milionů eur chimérových „kapitálových zisků“. Letos předal tamní fotbalový regulátor COVISOC úřadům z řečených dvou sezon 62 případů výměn hráčů tak absurdně nadhodnocených, že fiktivní příběh o výměně Vomáčky za chromou posilu Postoloprt by se mezi nimi klidně ztratil. Ve 42 z těchto 62 případů figuroval Juventus.

Ani tohle není úplná novinka. Fotbalová asociace FIGC již nad směnami nadzvedla obočí, ale zjistila, že podvod se obtížně dokazuje. Paolo Boccardelli, šéf COVISOC, to přiznal bez obalu: „Určení reálné hodnoty výkonu profesionálního sportovce je notoricky obtížný úkol, jenž není podložen vědeckými důkazy na adekvátní úrovni,“ napsal Boccardelli pro The New York Times. „Můžeme říci, že v mnoha případech je to druh fikce,“ řekl na totéž téma Pippo Russo, autor knihy o přestupovém trhu, který zkoumal řadu zvláštních obchodů mezi italskými kluby. „Kluby to tak musí dělat, protože potřebují mít v pořádku roční účetní závěrky.“ Babo, raď.

Právě proto, že se plusvalenza špatně dokazuje, budou zřejmě vyšetřující orgány spoléhat více na druhý fígl, který se z Juventusu dostal na veřejnost dosud neznámou cestou. Spočíval v dohodě s hráči, že se vzdají čtyř měsíců mzdy. (Řekli byste možná, že když berete deseti- až statisíce eur každý týden, trocha solidarity vám neublíží, ale mluvíme o fotbalistech.)

Pruhovaný dres podruhé?

Co je tedy na tom? Oficiálně Juventus vydal na přelomu března a dubna 2020 prohlášení, že se hráči mzdy vzdávají ve prospěch klubu, Turína, fanoušků, dobrého jména fotbalu a kdesitakové řeči. To mělo klubu ušetřit až devadesát milionů eur. Ve skutečnosti ovšem měli hráči přijít o daleko méně: 27. března 2020 poslal kapitán mužstva Giorgio Chiellini svým spoluhráčům do whatsappové skupiny vzkaz tohoto znění. „Ahoj všichni, jak víte, mluvíme s Fabiem (Paraticim, tehdejším sportovním ředitelem klubu, dnes již v anglickém Tottenhamu) a prezidentem, abychom se pokusili pomoci klubu a všem zaměstnancům v této těžké chvíli. Konečný návrh je tento: chybí nám čtyři měsíce platu, tři měsíce budou zaplacené v případě, že se nám podaří dokončit sezonu, dva a půl měsíce v případě, že to nepůjde,“ psal Chiellini. 

„Prezident zaručil výplatu jednoho měsíčního platu 1. července a zbytek v sezoně 20/21. Opravdu děkuji celému týmu za citlivost. V případě, že ano, zítra dám prezidentovi podepsat papír, kde garantuje výše uvedené.“ Až sem se nemusí jednat o nic zlého. Ale pak: „Vzhledem k legislativě týkající se akciového trhu vás žádáme, abyste se v ROZHOVORECH NEZMIŇOVALI o podrobnostech této dohody.“ Verzálky přidával Chiellini sám, tvrdí zdroj deníku Il Fatto Quotidiano, který vzkaz jako první otiskl.

I tady měl fígl mít stejný smysl jako v případě plusvalenzy: účetně nafouknout obsah klubové kasy. Pochopitelně i kriminální podstata je zde stejná, jde o klamání investorů.

Jakou roli v tom všem sehráli jednotliví kandidáti obvinění, dosud nevíme. Nevíme tedy, nakolik je pravděpodobné, že Pavel Nedvěd po třinácti letech pauzy znovu oblékne pruhovaný dres (byť tentokrát by byl asi hůře placený). Jediné, co víme jistě, je, že Andreovi Agnellimu jeho sázka nevyšla.