To, že ctíte Ústavní soud, ještě neznamená, že jsou nekritizovatelná všechna jeho rozhodnutí. Zejména by však vážnost úřadu odpovídající jeho významu měli ctít samotní jeho představitelé, jak na to upozornil třeba exguvernér centrální banky Miroslav Singer.

Ono se totiž při všem (oprávněném) naříkání na absenci důvěry ve vládní konání často zapomíná, že v Česku není vysoká ani důvěra mezi lidmi navzájem a že tento stav s nepatrnými časovými přestávkami trvá mnoho let. Už na začátku 90. let jen 30 procent Čechů odpovědělo kladně na otázku „většině lidí se dá věřit“.

Miroslav Zámečník

I v jemnějším členění, kdy chcete, aby na tuto otázku lidé odpověděli na škále od nuly do deseti (jakože nejlepší), jsme dopadli hůře než sousední země.

Miroslav Zámečník

Nevěříte-li ani sousedovi, proč byste měli věřit institucím, takže dopadáme i v tomto neslavně. Ve většině zemí platí tato přímá úměra, že kdo věří lidem, věří zpravidla i státu a jeho institucím, i když (ne)důvěra může být hodně diferencovaná – někde věří policistům a soudům, ale nevěří vládě (třeba v Británii). Pozoruhodné ovšem je, s jak nízkým kapitálem důvěry pracuje „jižní křídlo EU“ a Francie.

Miroslav Zámečník

Co z toho vyplývá? Že by všechny osoby v řídícím postavení měly vycházet z toho, že kapitálu důvěry věru není na rozdávání. Důvěra v instituce byla v Česku nízká už v časech, kdy společnost zdaleka ještě nebyla tak rozpolcená, unavená a rozhořčená jako teď.

Nemusíme dojít až k unavenému vachmanovi, jehož připomíná Mirek Singer, nicméně v situaci, v níž se nacházíme, je neradno přepínat struny. To, že může opozice padnout do pasti, nachystané zkušenějším taktickým hráčem, na což hezky upozornil kolega Páral, by se pak jevilo jako pouhé malé škobrtnutí.