Jurij Gagarin: Krev byla jako rtuť
Minulé pondělí uplynulo šedesát let od chvíle, kdy se první člověk podíval na Zemi tak, aby ji viděl z dostatečné dálky jako skutečnou kouli. Vzniklo nové slovo kosmonaut, Sovětský svaz si připsal důležité body v závodě se Spojenými státy a pro všechny vědecko-technické fanoušky to bylo obrovské povzbuzení. Rubrika Tardis se proto vydala za Jurijem Alexejevičem Gagarinem – jednak na oslavu kulatého výročí jeho triumfu, a jednak aby v jistém smyslu obhlédla konkurenci.
redaktor
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Když jste měl možnost vidět zeměkouli z dálky, neměl jste potřebu uvěřit v Boha?
Díval jsem se, ale nikde jsem ho tam nahoře neviděl.
Jak jste se dostal do týmu, z něhož velení vybíralo prvního sovětského kosmonauta?
Nakazil jsem se novou nemocí, pro kterou medicína ještě neměla jméno: neodolatelným nutkáním dostat se do vesmíru. Začalo to jako neurčitý, nejasný pocit, ale držel se mne bez ustání a nedal mi spát.
Proč jste nakonec uspěl zrovna vy?
Ani mně to není úplně jasné. Vždycky mi trochu chyběly centimetry a vypadám spíš křehce, nemám žádné úžasné bicepsy. Někteří z těch, kdo byli v programu se mnou, byli správně vysocí a ramenatí, měli obrovskou energii, zrovna přetékali vitalitou.
Jak se příprava lišila od běžných úkolů té doby?
Napřed nelišila. Začali jsme leteckou teorií, strukturou raket a jejich motory. Byli jsme trochu zklamaní, bylo to nudné. Mysleli jsme si, že půjdeme rovnou na kosmodrom a začneme létat. Později začal psychologický trénink, to bylo jiné. Někdy jsem musel strávit řadu dní v malém izolovaném prostoru, úplně odříznutý od světa. Nikde žádný zvuk, žádné zarachtání, nic takového; žádný pohyb vzduchu, nikdo, s kým bych mohl mluvit. Čas od času jsem podle plánu musel odeslat signál, ale nevěděl jsem, jestli jej někdo přijal. Nepřicházela žádná odpověď, žádná reakce. Věděl jsem, že kdyby se cokoli stalo, jsem odkázaný jenom sám na sebe a na nic ani na nikoho jiného nemohu spoléhat.
To jistě potěší. Zažil jste během té doby něco příjemnějšího?
Centrifuga byla úžasná. Oči se nechtěly zavřít, dýchalo se ztuha. Svaly v obličeji jsem měl celé zkroucené, zrychlil se mi tep i krevní tlak. Krev byla těžká jako rtuť.
To zní jako příliš mnoho kokainu...
A to nebylo nic proti letu samotnému. Když zemská přitažlivost začala slábnout, cítil jsem se báječně. Zjistil jsem, že najednou můžu dělat věci snadněji než normálně. Připadalo mi, jako by mi ruce a nohy a vlastně celé tělo ani nepatřily. Nic nevážily. Nedalo se říct, že bych seděl nebo ležel, prostě jsem jen tak proplouval kabinou. A právě tak kolem mne proplouvaly všechny neupevněné předměty a já je pozoroval jako ve snu.
Jako byste konkuroval Timothymu Learymu a jeho pokusům s LSD. Ale nešlo to samo: při svém prvním seskoku padákem jste měl problém, když jste si myslel, že se vám padák otevřel příliš pozdě. Co jste si z toho odnesl?
Když jste ve vzduchu, nikdy nepochybujte o svém vybavení a nedělejte ukvapená rozhodnutí.
Při letu samotném se vám to povedlo?
Stal jsem se součástí toho stroje, asi tak, jak si asi připadá jezdec, když jeho kůň přejde do trysku. Všechny součásti toho stroje se staly přenašeči mé vůle a dělaly přesně to, co jsem po nich chtěl.
Jak vypadal váš návrat?
Viděl jsem ženu a malou holčičku. Stály vedle strakatého telete a zvědavě se na mne dívaly. Vykročil jsem směrem k nim, ale když jsme se navzájem přiblížili, zpomalily a pak začaly ustupovat. Uvědomil jsem si, že mám pořád na sobě jasně oranžový skafandr. Nikdy nic takového neviděly. Musel jsem je přesvědčit, že jsem sovětský člověk, právě jsem se vrátil z vesmíru a musím najít telefon, abych zavolal do Moskvy.