Jistě, pane Putine?

V rámci svého předchozího příspěvku k ruské invazi na Ukrajinu jsem nastínil možnost, že příčinou rozhodnutí Putina spustit – dle jeho slov – „speciální vojenskou operaci“ takového rozměru byla fatální chyba úsudku pramenící z absence reálné zpětné vazby z jeho okolí, neznalost skutečného stavu rudé armády a podcenění vůle Ukrajinců bránit svou vlast.

Následky svého rozhodnutí nyní může Putin takřka v přímém přenosu sledovat v podobě obrovských ruských ztrát na životech a technice, vzhledem k síle vynaložené na provedení operace chabých územních zisků, ale také v utrpení ukrajinských civilistů. Putinovi do hlavy nevidím, ale troufám si tvrdit, že zatímco omezené územní zisky jej trápí velmi, ruské ztráty vnímá jen coby potenciální vnitropolitický problém a ztráty na životech ukrajinských civilistů jej netrápí vůbec.

Iluze geniality

Jakkoli se mi však dané vysvětlení jevilo jako to nejpravděpodobnější, musím přiznat, že jsem měl sám problém mu uvěřit. Tak nějak jsem iracionálně očekával, že se později objeví informace naznačující, že prvotní blamáž ruských vojsk je pouze součástí většího a důkladně promyšleného plánu, který všechny oklame a povede k dosažení jiných, dosud pozorovateli skrytých cílů. Kořeny tohoto pocitu leží zřejmě v tom, že to, co Rusové posledních deset let dělali, rozhodně hloupě nepůsobilo.

Faktické odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie, anexe Krymu, kontrola části východní Ukrajiny, intervence v Sýrii, šíření vlivu v Africe, ale i v Evropě a další úspěchy totiž umně vytvářely dojem, že Vladimir Putin se svou suitou jsou geniální stratégové, kteří postupně obehrávají jednoho protivníka za druhým. Je tomu ale skutečně tak? Zaostření na jednotlivé vojenské úspěchy a osobnosti kremelských stratégů řekne víc.