Znáte nějakého podnikatele, který by v dnešních časech, kdy každý drží korunu těsně při těle, s nonšalantní důvěřivostí dodával na dluh partnerovi, o němž může tušit, že je v platební tísni? Prozíravé to nebylo nikdy, ale momentálně si podobnou opičí lehkostí koledujete leda tak o to, že se v platební neschopnosti ocitnete sám. Od toho, aby byla jistota, že bude zaplaceno, zejména u velkých obchodů, je na světě komerční pojištění pohledávek. Což je byznys, který jen v Česku představuje obraty v řádu nějakých 350 miliard ročně.
Průšvih je v tom, že tento byznys je z principu hodně cyklický: když se dobře daří, a platební morálka tomu odpovídá, je pojištění plateb v „bezpečných“ zemích, tedy v pro nás klíčové EU, bezproblémovou a výdělečnou záležitostí.
Na trhu máme v Česku čtyři komerční hráče, kteří to dělají v globálním měřítku. Mají rozsáhlé databáze a riziko si za normálních okolností umějí spolehlivě „nacenit“. Jenže když se do toho namíchá prudký šok, kdy najednou miliony firem po světě začnou mít kvůli pandemii problémy s hotovostí, platební morálka se prudce zhorší. Pojišťovny musejí vyplácet násobek někdejšího vybraného pojistného a mají problém. Jistě, můžeme říci, že od toho tady koneckonců jsou. Ale zároveň to znamená, že tyto pojišťovny musejí nové obchody buď prudce zdražit, nebo svoji pojistnou kapacitu omezit, tedy pojišťovat mnohem méně. Realita bude nejspíš kombinací obojího.
V praxi to neznamená nic jiného, než že jako podnikatel buď začnete žádat o platbu předem, takže většinou neprodáte, anebo zkoušíte zvládnout skokový nárůst pojistného, což při sníženém obratu vydatně ukusuje už beztak zhoršené ziskové marže. Krajně nerozumná je pak hra na „rané devadesátky“, kdy jste rádi, že najdete odběratele, a doufáte, že jednou zaplatí. Pro zemi, která je na trzích EU závislá, je výsledkem buď růst insolvencí, protože se prodává neplatičům, anebo velký pokles obratu a marží.
Takže když píší zdejší šéfové komerčních úvěrových pojišťoven Euler Hermes, Coface, Atradius a Credendo (organizační složky nadnárodních firem plus jedna pobočka) paní ministryni financí a ministru průmyslu a obchodu, že by s dovolením chtěli svoje obchody zajistit od státu, jinak pojistnou kapacitu omezí, není to jenom dobově podmíněné „somrování“. Poptávka po pojištění pohledávek poroste jako dlouho ne, ale nabídka pokulhává – trh zmrznul.
Zajištění, o nějž jde, si představte zjednodušeně jako pojištění pojišťovny. I na tomhle trhu samozřejmě operují privátní hráči, ale ti také velmi přitvrdili. Můžete si říkat něco o zatraceném oligopolu, který v dobrých časech profituje, ale když jde do tuhého, natahuje ruku ke státu, ale to vám není nic platné. Navíc už dříve jim státní exportní pojišťovna EGAP zajišťovací obchody nabízela, ale v konjunktuře se komerčním hráčům do spolupráce se státní agenturou nechtělo (na malý objem obchodů ji uzavřelo pouze Credendo).
Takže dnes jaksi na revanš by to chtělo somrujícím odepsat, ať se jdou milé úvěrové pojišťovny bodnout, protože zahraniční obchody tady může pojistit EGAP, která to má navíc nově od Evropské komise dovoleno.
Jenomže na tomhle nádraží jsme už taky byli, asi tak před dvěma měsíci: státní rozvojová banka ČMZRB s pěti pobočkami a programy Covid I a Covid II, tisíce žádostí, zpoždění, frustrace. Úvěrové pojišťovny navíc chytře argumentují citlivým českým místem: Němci už to udělali, a stát dává jejich pobočkám v Německu docela velkorysé podmínky.
Po bitvě je každý chytrý, jak prý jsme nesmyslně vyklidili trhy, a kdo že nám je to přebral. Tak aby se i tenhle příběh neopakoval. Je to i o tom zajištění a bohužel také o použití státního kapitálu. Člověk by jim s takovým potěšením ukázal dveře, kdyby…
