Jásot na Hradě i pískot z Václaváku. Jak to, že si Fialova vláda drží stejnou podporu jako ve volbách?
Významná část české společnosti nadšeně neslavila Pavlovu inauguraci, ale ani nedemonstrovala na Václaváku. A právě ta může rozhodnout, na kterou stranu se překlopí převaha v boji vládní koalice a opozice.
Naše země prožívá zvláštní dobu. Zmatek. Strach. Nejistotu. Emoce střídají emoce, napětí uvolnění, úleva obavy, vztek radost, slzy bolesti slzy štěstí. A tak to jde už více než rok pořád dokola.
Proto i cizí turista procházející Prahou mohl v předminulém týdnu vidět ostře kontrastní výjevy.
Nejprve mohl v okolí Pražského hradu potkat spoustu lidí připravujících inauguraci nového prezidenta, jež si z hlediska své okázalosti nezadala s korunovací leckterého monarchy. V den samotné ceremonie pak sídlo českých králů i celé Hradčany a většinu hospod, kaváren a barů v centru města obsadili slavící nadšení příznivci nového prezidenta. Na Hradě i v podhradí bylo možné potkat celebrity i úplně obyčejné lidi, kterých byly tisíce a možná i desítky tisíc.
Ceremonii dlouho dopředu, v celém průběhu a vlastně až doteď věnovala náležitou, a místy až otravně přehnanou, pozornost všechna média. A sociální média, ta se novým prezidentem a jeho inaugurací vůbec „netrhla“; svou účast na oslavě musel patřičně zvěčnit a vystavit každý, kdo by v této zemi chtěl něco znamenat.
Půjde to po zlém?
Jen o dva dny později se zahraničnímu turistovi bloumajícímu po Václavském náměstí naskytl pohled na úplně jiné Česko. Na tradičním místě setkání se tentokrát sešel jiný dav, dav frustrovaných, vystrašených, navztekaných. Lidé mnohdy stojící v ostré opozici nejen vůči Fialově vládě, nýbrž vůči celé české politice, a dokonce i vůči celému stávajícímu světovému řádu.
Sezvali a navezli je sem obchodníci s cizím neštěstím, kteří jenom čekají na svou příležitost. Za mikrofonem se vystřídaly všechny „hvězdy“ antisystémového spektra, ale i někteří lidé, jejichž názorům ještě před pár měsíci naslouchala mainstreamová média. Na jedné straně Jindřich Rajchl, Jana Zwyrtek Hamplová nebo Miroslav Ševčík, na straně druhé Bohumír Dufek, Tomáš Nielsen, Lukáš Pollert nebo Igor Chaun.
Řečníci se tu předháněli v ostrosti projevů. V pokleslé soutěži nakonec zvítězil boss alternativní odborové centrály Dufek, jenž rozezleně cedil mezi zuby, že „skopčáci skoupili naše firmy a teď nám diktují, co máme vyrábět. A na druhé straně nás vysávají.“ A vládě pohrozil, že jeho odboráři zablokují sklady supermarketů, a pokud to všechno nepůjde po dobrém (rozumějme, vláda neodstoupí), „půjde to po zlém“.
Na závěr část zdivočelého davu zaútočila na Národní muzeum s cílem symbolicky srazit k zemi vlající ukrajinskou vlajku.
Náš známý cizinec mohl z Prahy odjíždět hodně zmatený. Nebo také ne. Pakliže se totiž jednalo o návštěvníka ze západní země, zmatený ani být nemusel. Podobné výjevy zná ze svého domova. I tam demonstrace a protestní akce střídají jedna druhou a přibylo i předčasných voleb a permanentní volební kampaně. Emoce tu prýští na každém rohu veřejného prostoru.
Rok a půl a nic se nezměnilo
Vraťme se však domů, kde na události bohatý předminulý týden skončil malým šokem. Únorový model agentury Kantar přinesl takřka stejný obraz jako výsledky posledních sněmovních voleb. Vede koalice Spolu, která těsně poráží druhé ANO. Obě formace si proti roku 2021 znatelně polepšily, mají přes třicet procent. Následují Piráti se STAN, kteří ztrácejí, neb část voličů přepustili koalici Spolu. Až za nimi je SPD, jež pro změnu odevzdala část hlasů ANO. Žádnou zásadní změnou proti roku 2021 není ani pozice ČSSD, která by podle modelu těsně překročila magickou pětiprocentní hranici.
V praxi to neznamená nic jiného, než že proklínaná Fialova vláda by si i v této vypjaté situaci, a trochu i díky efektu volebního systému, zřejmě udržela většinu v Poslanecké sněmovně. A tak by mohla pokračovat, byť třeba v pozměněných poměrech a obsazení. Takové výsledky jistě vyrazily dech mnoha lidem, dokonce i spoustě kritických příznivců stávající pětikoalice.
Než se pustíme do hledání příčin, trochu relativizujme to, čeho jsme svědky.
Tak předně, žádný volební model není předpovědí výsledku, ale jen snímkem situace z doby sběru dat. Má svou statistickou chybovost a odchylku, při jejichž vědomí je možné, že pětikoalice právě teď dostává pořádně na frak a naopak opozice vcelku jasně vede. Ke všem modelům proto buďme velmi skeptičtí.
Oslavy inaugurace byly masovou a spontánní záležitostí. Mnoha lidem se vyplnilo jedno velké přání: teď už se nemusejí stydět za svého prezidenta. Vzhledem k tomu, že Petra Pavla dostala na Hrad koalice nejrůznějších voličů, mezi nimiž nechybí ani množství odpůrců současné vlády, nelze z oslav vyvozovat žádné fatální závěry pro celkové rozložení stranických sympatií.
Desítky tisíc lidí na Václaváku nejsou málo. Ale také nejsou dost na to, aby Babiš tloukl na poplach. Ani volební model nenasvědčuje tomu, že by ANO či SPD rostl nový silný soupeř. Nespokojenost zřejmě zůstane zdrojem růstu současné opozice, která je nebývale koncentrovaná a navzájem nebývale konkurenční. Proto sledujeme permanentní boj Okamury a Babiše o to, kdo bude udávat opoziční tón.
Toto vše sečteno a podtrženo znamená, že Andrej Babiš zůstává hlavním favoritem dalších sněmovních voleb.
Válka je válka…
Pochopit, co se děje, není možné, aniž si uvědomíme, že válka se odehrává tak blízko, že skoro slyšíme dunění výbuchů. Ale hlavně, že jsme její součástí, neboť otevřeně podporujeme jednu stranu. Dodáváme zbraně a munici, přijímáme uprchlíky, vybíráme peníze, kopeme za ni na mezinárodním fóru. A naopak, zavádíme sankce proti druhé straně, odpoutáváme se od jejích zdrojů, odstřiháváme její tykadla u nás. Navíc v pomoci i v odporu udáváme směr, zaujímáme pozici jestřábů.
To je absolutní novum, které v moderních dějinách naší země nemá obdobu! Není tudíž možné, aby se to nepropisovalo do politického života.
… a tříbí názory společnosti
Pro velkou část společnosti je naše jestřábí pozice jedinou alternativou. Potvrzením toho, kam patříme a jaké sdílíme hodnoty. Fakt, že se taková zkouška odehrává v situaci, kdy zároveň postupně volebně účtujeme s politickou etapou plnou populismu, nihilismu a negace, již reprezentuje duo Zeman–Babiš, jen posiluje odhodlání v nastolené cestě pokračovat.
Je důležité, že k této části společnosti patří spíše bohatší, vzdělanější a z procesu globalizace více těžící vrstvy. Pro ně je Putinova válka ohrožením současného světa, a tedy mobilizačním prvkem. Mnozí ji vnímají jako příležitost na dlouho rozhodnout. Většinu této části společnosti oslovila jasně založená zahraniční politika Fialovy vlády a později i prezidentská kampaň Petra Pavla. To její odhodlání je hlavním důvodem, proč vládní pětikoalice ani v krizi neztrácí podporu a Fiala zůstává druhým volebním favoritem.
Válka ovšem také znamená rozvrat a smrt, je synonymem zla. Potvrzením toho, že svět jde špatným směrem. Ten, kdo ji takto cítí a neuvědomí si jejího skutečného původce, a především hrozbu, která by nad námi visela, kdybychom to vše ignorovali a nechali jen na Ukrajincích, bude slepě požadovat její okamžité ukončení bez ohledu na to, kdo ji zavinil a komu přinese větší příkoří. Jestliže si ji navíc propojí s vlastními potížemi a uvěří, že současná vláda chce válku prodloužit, nebo alespoň nedělá nic pro to, aby ji zkrátila, nikdo už mu nevymluví, že takovou vládu je třeba okamžitě odstranit.
Ti, kdo rozhodnou
Někde mezi či mimo toto schéma pak stojí třetí významná část společnosti. Pomyslný zlatý střed, který, ač rozhodl o Pavlově prezidentské výhře, v předminulém týdnu neslavil. Ale ani nedemonstroval na Václaváku. Politiku sice bere vážně, ale není pro něj smyslem života.
Tito lidé řeší své každodenní problémy. I do jejich životů vstoupila válka, která tříbí jejich názory. Jen ne tak ostře jako u předchozích dvou skupin. I oni si zatím uchovali své politické preference, a tím je stabilizovali. Právě oni je však mohou rozkývat jedním i druhým směrem.