V osmdesátých letech se Američané vážně obávali, že je Japonsko předstihne v HDP na obyvatele a japonští investoři skoupí v Americe všechno, co má nějakou hodnotu. Bublina praskla spektakulárně, růst se prudce zpomalil a Japonsko za posledních třicet let v žebříčku bohatých propadlo. O dohánění Ameriky nemůže být ani řeč. Otázka zní, zda Čína zamíří k Japonsku.

Žádný Gorbačov

Čína začala svou éru velmi rychlého růstu a dohánění se zhruba třicetiletým zpožděním za Japonskem a skoro o dvacet let později než Jižní Korea či Tchaj-wan a pečlivě studovala, co si může z jejich zkušeností vybrat a přizpůsobit svým podmínkám.

Nedostatek kapitálu řešila jeho dovozem do zvláštních hospodářských zón v pobřežních oblastech, v zemědělství vsadila na osobní iniciativu rolníků přidělením pozemků do dlouhodobého užívání (půda je dodnes státní) a všem podnikatelům vzkázala, že „být bohatý je krásné“.

Rok 1989, který přinesl pád komunistických režimů, byl v Číně ve znamení surového potlačení studentů volajících po politické liberalizaci, přičemž rozpad Sovětského svazu o dva roky později čínské komunisty jen utvrdil v přesvědčení, že ekonomický rozvoj musejí ještě zrychlit, ale v žádném případě nemohou připustit opakování demokratizačního experimentu à la Gorbačov.

Stejně jako jiné asijské země před ní vsadila na vysokou investiční míru, která se opírala o finanční represi. Rostoucí čínský trh představoval natolik velké lákadlo, že západní investoři dobrovolně vstupovali do partnerství s čínskými státními podniky, kterým dodali nejen kapitál a technologie, ale fakticky jim odevzdali i know-how, přičemž záhy zjistili, že jim vyrostla zdatná konkurence.

Politické tratě

Nic nedokumentuje vycucání všeho, co zahraniční partneři mohli nabídnout, lépe než rozvoj vysokorychlostních tratí. Z 59 tisíc kilometrů jich je 42 tisíc v Číně. Infrastruktura a development se propsaly do obrovských objemů výroby i spotřeby oceli a cementu, kdy každých pár let zkonzumuje Čína víc betonu než USA za celé 20. století. Těch prvních deset tisíc kilometrů vysokorychlostních tratí propojujících megalopole bylo z hlediska přínosů pozitivních, ale každý měl co dělat se zákonem klesajícího užitku.

Expanze, která není financována s přihlédnutím k budoucímu volnému cash flow z provozu na obsluhu dluhu, není komerční, ale politické rozhodnutí. Státní firmy a banky k němu můžete jistě přinutit, ale za cenu stále většího vázání zdrojů a faktického mrhání prostředky.

Makropáka vyjadřující celkový objem dluhu v poměru k HDP je v Číně s 279,2 procenta neporovnatelně vyšší, než je v zemích na tomto stupni rozvoje zvykem. Od roku 2008, kdy vypukla světová finanční krize, se v Číně téměř zdvojnásobila. Čínští ekonomové včetně těch, kteří radili těm nejvyšším, vědí, že je to riskantní a že na vnější i vnitřní šoky nemůže Čína reagovat masírováním investic do oblastí, které už dávno trpí mizernou návratností.

Stejně tak vědí, že nosičem investic nemohou být státní firmy, které nemají srovnatelné rozpočtové omezení jako soukromé podniky. Ty ovšem po příkladu Alibaby a jejího šéfa Jacka Maa strana srovnala do fazony a nutí jim stát jako partnera.

Čína není ani z půlky tak bohatá jako Japonsko nebo Jižní Korea, měřeno HDP na hlavu (a než Česko, když už jsme u toho). Nechce-li opakovat prasknutí bubliny, musí komplet změnit model růstu. To my taky. Ale když je lepší mýlit se s předsedou než mít pravdu proti němu, bývá to složité.