Jestliže se loňský rok v národní politice západních zemí nesl ve znamení pomalu odeznívající pandemie covidu, energetiky a nastupující inflace, končících dvanáct měsíců na tom moc nezměnilo. U nás ani jinde. Volbám, střetům mezi vládou a opozicí, koaličnímu chování i soudržnosti či nesoudržnosti celých společností dominovala energetika a vše­obecné zdražování. Putinovým vpádem na Ukrajinu však energetická diskuse dostala novou dynamiku a novým hlavním tématem se stala energetická (ne)závislost a bezpečnost.

Společným jmenovatelem vnitropolitické stability i zvratů v celém západním světě pak byla globalizace. To vše mnozí světoví analytici předpokládali už dávno.

Tradiční dělení na levici a pravici ani letos úplně nezmizelo, ale ztratilo značnou část svého významu. V některých zemích či celých regionech má už jen marginální vliv na volební a koaliční rozhodování.

Před 24. únorem a po něm

Ruská invaze na Ukrajinu a její dopady na život každé domácnosti, plynule navazující na odeznívající pandemii covidu-19, studeně přitopily pod kotlem společensko-politické konfliktní linie, která politické strany a hnutí i voličské segmenty dělí na otevřené a uzavřené vůči globalizačním impulzům. A to těm sociálně-ekonomickým i společensko-kulturním. Svět se navíc znovu komunikačně zmenšil, zato přímého lidského kontaktu je v něm z různých důvodů stále méně.

„Uzavřené“ politické formace oslovují voliče, kteří mají tradiční pravicové názory na společenské otázky, ale v reakci na vývoj národní ekonomiky pod tíhou globalizace podporují tržní intervence a přerozdělování. Důvodem je zánik veškerých jistot a obavy ze ztráty vlastního pohodlí v důsledku přibývajících konfliktů. „Otevřená“ uskupení a jejich voliči zase mohou mít na mnoho otázek levicový nebo progresivní názor, ale vedle toho se mohou spolehlivě hlásit k politice globalizace v otázkách volného obchodu i přistěhovalectví. Zejména proto, že v ní vidí příležitost pro sebe a své potomky. A navíc ji vnímají jako nejspolehlivější možnost, jak do budoucna velkým světovým konfliktům zabránit.

Společnost a strany se podle levopravé linie a globalizační osy rozpadají do čtyř pomyslných kvadrantů. Zatímco „uzavřená“ levice je proti trhu a proti globalizaci, která přináší samá rizika a ztráty, „otevřená“ levice bojuje proti trhu, ale globalizaci vnímá jako příležitost pro pluralitu a diverzitu. Obdobně štípnutá je i pravice. Její „otevřené“ křídlo vzývá trh i globalizaci, jelikož ztělesňují svobodu v různých formách, zatímco pro „uzavřenou“ pravici přetrvává hodnota trhu, ale globalizaci vnímá jako riziko pro bezpečnost i hodnoty západní civilizace.

Tento koncept není nový. Objevil se už po sérii překvapivých hlasování po finanční a migrační krizi. Jeho pomocí můžeme vysvětlit nečekané výsledky brexitového referenda, Trumpův triumf i následný pád, krach francouzských socialistů i gaullistů a úspěch Macrona a Le Penové ve volbách 2017. A interpretoval i nizozemské parlamentní volby 2017 a 2021, kde zvítězila dvě různě orientovaná liberální uskupení, zatímco nejsilnější opoziční stranou se stala a zůstala Wildersova pravicově populistická partaj a sociální demokraté zaznamenali historický debakl.

Začalo to Fialou

Analýzu globalizačních dopadů můžeme klidně začít ještě před 24. únorem. A nemusíme chodit nijak daleko. V půlce ledna získala důvěru Fialova vláda, již lze bez nejmenších pochybností považovat za exemplární příklad koalice „otevřené“ pravice (ODS a TOP 09) s „otevřenými“ centristy (KDU-ČSL a STAN) a do značné míry „otevřenou“ levicí (Piráti), stojící proti jedněm naprosto „uzavřeným“ centristům (SPD) a „polouzavřené“ levici (ANO).

Pak přišla na řadu atlantická výspa kontinentální Evropy. Až dosud populismu solidně odolávající Portugalci poslali do nového parlamentu uskupení s všeříkajícím názvem „Dost“, které odsud vystrnadilo tradiční křesťanské demokraty. Výrazný úkrok vládnoucích socialistů doleva a do „uzavřena“ oslabil tradiční radikální i revoluční levici. Z „otevřeného“ konce pro změnu uspěli i téměř noví portugalští liberálové.

Po invazi už to jelo jako na drátkách. Po březnovém maltském a dubnovém Orbánově a Vučićově triumfu „uzavřeného“ spektra přinesly zajímavý střet slovinské volby. Jejich jasným vítězem se stala široce rozkročená „otevřeně-uzavřená“ levice vedená novým zeleno-progresivním premiérem Golobem. V opozici naopak skončila středopravice, kterou Putinovo chování na Ukrajině posunulo zpátky k otevřenosti.

„Uzavřené“ volby s „otevřeně“ otevřeným koncem

Volby roku se odehrály ve Francii. To bezezbytku platí i o otázce, kterou tu nyní probíráme. Opakovaný a vlastně ještě horší debakl socialistů a gaullistů a obecně všech umírněných, „otevřených“ kandidátů levice i pravice, stejně jako jasný triumf „otevřeného“ centristy Macrona a tvrdý souboj „uzavřeného“ levičáka Mélenchona a „uzavřené“ pravičačky Le Penové potvrzují dominanci globalizační osy v zemi vína a sýrů. To ještě vynikne, vezmeme-li v úvahu, že v prvním kole prezidentských voleb obdrželi dva již zmínění „uzavření“ spolu s dalšími několika antiglobalizačními kandidáty hodně přes šedesát procent hlasů!

Je určitě zajímavé připomenout, že proti tomuto trendu se do značné míry vzepřely výsledky následujících francouzských parlamentních voleb. ­Pro- i protiglobalizační levice se v nich dokázala spojit a uspět. Macronem vedený blok Spolu sice obhájil vítězství, ale většinu nezískal, a musí se tak opírat o ad hoc podporu gaullistů a jiných umírněných globalistů. Průlom zaznamenala „uzavřená“ lepenovská pravice, která více než zdesetinásobila své zastoupení v Národním shromáždění. Dvojí francouzské volby v každém případě ukázaly, že schizofrenie na levici i pravici a zároveň v otevřeném i uzavřeném spektru je skutečností a řešit ji lze různě.

Bude užitečné sledovat, jak s tím naloží gaullističtí Republikáni, kteří si v samém závěru roku zvolili nového předsedu. Poslanec Éric Ciotti z jihofrancouzské Nice je znám pro své tvrdé názory na přistěhovalectví a národní identitu. Před letošním druhým kolem prezidentských voleb navíc jasně deklaroval, že nebude hlasovat pro Macrona. To by mohlo znamenat nový kurz směrem k lepenovskému Národnímu sdružení, které v poslední době, navzdory volbě nového lídra, jímž se stal teprve 27letý zastánce tvrdší linie Jordan Bardella, udělalo značný úkrok do středu. Ciotti ve své nominační řeči slíbil, že do prezidentských voleb v roce 2027 podpoří bývalého šéfa strany Laurenta Wauquieze, taktéž stoupence konzervativnějšího směřování.

Situace ve druhé nejvýznamnější unijní zemi je tak na konci volebního roku ještě méně přehledná, než byla na jeho počátku. A cesty otevřené – skoro do všech světových stran.

Napříč otevřeností pro NATO (a Ukrajinu)

Dalšími zastávkami letošního evropského volebního turné byly v září Švédsko a Itálie. Průběh a výsledky ukázaly, jak je důležité mít koaliční potenciál překračující globalizační linii.

Ačkoli ve Švédsku jasné prvenství obhájili sociální demokraté, již si dokonce polepšili, většinu v Riksdagu získala pravice. Vládnout bude její „otevřené“ křídlo čítající Umírněné, křesťanské demokraty a liberály. Opírat se však musí o „uzavřené“ Švédské demokraty, kteří se stali druhou nejpočetnější parlamentní skupinou, a tak se poprvé výrazněji dostávají do hry. Tradice severského konsenzu velí vládním stranám hledat kompromisy nejen s „uzavřenou“ pravicovou, nýbrž i „otevřenou“ opozicí, tedy sociálními demokraty a centristickými agrárníky. Shoda mezi nimi všemi panuje například v otázce vstupu země do NATO, pro nějž se vyslovili všichni poslanci s výjimkou antiglobalizační a euroskeptické postkomunistické Levicové strany a tradičně pacifistických zelených.

Hodně očí se na konci září upíralo na zemi na Apeninském poloostrově. Italské volby vcelku bez potíží ovládla pravice. Široká volební a následně i vládní koalice pod vedením Giorgii Meloniové tu vznikla navzdory neshodám v otázce podpory Ukrajiny, respektive vztahů s Putinovým Ruskem. Ačkoli ani jedna z vládních stran není jednoduše označitelná za „otevřenou“, v současnosti jim nezbývá než se s takovou pozicí smířit. Koneckonců vybízí je k tomu stav italské ekonomiky a veřejných financí hrozících každým dnem vyletět do povětří, ale i zkušenosti oponentů z italské levice, která se právě v otázkách spojených s globalizací zásadně tříští, a není tak schopna účinné konkurence.

Itálie a její vztah k Ukrajině i dalším globalizačním výzvám budou i nadále pod drobnohledem mnoha západních očí.

Vládní koalice „otevřených“ spojující levici, střed i pravici zřejmě vznikne v Dánsku, kde sociální demokraté premiérky Frederiksenové dávají jasně najevo, že už se nechtějí opírat o vrtkavou podporu různě radikálních a často antiglobalistických levičáků.

Mimo starý kontinent – Albanese, Trump, Lula, Bolsonaro

Zásadní střety „otevřených“ a „uzavřených“ se vyhnuly květnovým australským volbám, ve kterých zvítězili dosud opoziční labouristé vedení novým premiérem Albanesem, již ve vládních lavicích vystřídali dosavadní koalici liberálů a konzervativců.

Zato dvoje nejdůležitější americké volby – tedy „midterms“ ve Spojených státech a prezidentské volby v Brazílii – přinesly další důkaz, jak zásadní mohou být spory kolem globalizace.

O „nevýhře“ mnohých protrumpov­ských kandidátů bylo již napsáno mnoho. Právě republikáni nyní prožívají těžké střety tradičního, „otevřeného“ a nového, „uzavřeného“ křídla. Jejich rozumné vyřešení, ať už v podobě smíru a kompromisu, nebo jasného vyslovení pro jednu, či druhou tendenci, je základním předpokladem pro to, aby Grand Old Party mohla za dva roky pomýšlet na převzetí Bílého domu.

I mezi americkými demokraty však existují zastánci „uzavřené“ orientace, kteří se rekrutují z ultralevého křídla strany. Ani Biden proto nemá nic jistého, neboť demokratičtí antiglobalisté budou ještě hodně zlobit.

Brazilské „snové“ volby mezi excentriky z obou krajních křídel politického spektra nakonec nejtěsnějším rozdílem urval radikální a v mnoha ohledech antiglobalistický levičák Lula da Silva. Střet s dosavadním prezidentem Bolsonarem a značně „uzavřeným“ bolsonarismem ale bude pokračovat. Stoupenci exprezidenta totiž souběžně ovládli dolní komoru brazilského parlamentu a významně posílili v Senátu.

Jásání nad Bolsonarovou porážkou, jež zaznívalo i od mnoha českých liberálních komentátorů, je tak jednak předčasné a také dost nemístné. V pohledu na globalizaci se totiž brazilská (ultra)levice a (ultra)pravice navzájem příliš neliší.

U Luly navíc vůbec není jasné, kam se po svém návratu do prezidentského paláce vlastně vrtne a zda bude odolnější vůči svodům korupce, na které v minulosti doplatil nejen on, ale hlavně jeho následovnice Dilma Rousseffová.

22 globálních párů

Abychom nekončili ryzí politikou, podívejme se na uplynulý rok skoro samých dvojek i pohledem 22 párů nohou běhajících po zeleném pažitu. Katarský šampionát neskončil takovým triumfem evropského fotbalu jako ten minulý, ruský. Do semifinále na rozdíl od minule vedle dvou evropských zemí a Argentiny postoupilo i africké, respektive arabsko-berberské Maroko.

Je to průlom, který vlastně jen dokládá, jak je téma globalizace živé i ve sportu. Jak by taky ne, když právě fenomén sportu přispívá ke globalizaci měrou více než malou.

Inu, je asi dobře, že rok 2022 končí. Na jistotách a klidu nikomu moc nepřidal. Jestli na něj ale jednoho dne ještě nebudeme nostalgicky vzpomínat, se teprve uvidí.