Dalibor se naučil housti mnoho let předtím, než Antonio Stradivari postavil své první housle. Můžeme to považovat třeba za důkaz od Aloise Jiráska, že se staří Čechové v nouzi dokázali naučit velké věci.

Skokový nárůst cen energií domácností zase vedl k pronikavému nárůstu zájmu o fotovoltaické panely a tepelná čerpadla a další opatření zaměřená na úspory energií v domácnostech. Už dříve existovaly oblíbené a vysoce finančně podporované programy jako Zelená úsporám nebo kotlíkové dotace, ale letos je zájem o podobné programy násobně vyšší.

Ředitel Státního fondu životního prostředí (SFŽP) Petr Valdman uvádí, že počet podaných žádostí o dotace se oproti předchozím rokům minimálně ztrojnásobil. Za první tři čtvrtletí jich bylo podáno přes šedesát tisíc za dvanáct miliard korun. Peněz je dost a z různých zdrojů. Takže samé dobré zprávy?

Jak zapojit chudé

V půlce listopadu vyhlásil SFŽP program se sníženými technickými a finančními nároky na opatření. Důvod je jednoduchý: příjmově slabé domácnosti nemají dostatečný přístup k financím – ať již z vlastních zdrojů, nebo z jednoduše dostupných půjček – na to, aby mohly zaplatit nižší stovky tisíc korun z vlastní kapsy, i kdyby vynaložené peníze nakrásně měly charakter poměrně rychle návratných investic.

Miroslav Zámečník

„Nová zelená úsporám ‚light‘ umožní i lidem bez finančních rezerv zateplit domy tak, aby jim zbytečně neunikalo teplo. Podpoříme opatření, která je možné udělat v řádu hodin, maximálně dní, jako je třeba zateplení střech, stropů či podlah foukanou izolací nebo výměna oken a vchodových dveří. Spotřeba elektřiny a plynu na vytápění se sníží okamžitě, finanční úspory budou znatelné, a hlavně trvalé,“ tvrdil při zahájení programu pro příjmově slabší ředitel SFŽP Valdman. „Light“ znamená, že podpora je nastavena tak, aby bylo možné žádat jen na dílčí opatření, jako třeba na výměnu oken, ale zároveň opatření i vzájemně kombinovat.

To zní možná až příliš optimisticky a má smysl se podívat, jak to dělají jinde a jaké jsou vady na kráse.

EEO jako závazek

Radikálně jiný přístup spočívá v tom, že do financování a realizace opatření zaangažujete samotné dodavatele energií. Tento kalifornský vynález ze sedmdesátých let minulého století pod názvem Energy Efficiency Obligations (EEO) se do úřední češtiny překládá jako systém povinného zvyšování energetické účinnosti a postupem času se propracoval do evropské legislativy (dosažení minimální úspory o 1,5 procenta ročně, respektive současný cíl zvýšení energetické účinnosti o 32,5 procenta oproti předpokládané spotřebě v roce 2030). EEO se uplatňují v mnoha evropských zemích od Irska po Bulharsko, v Česku se dala přednost přímým podporám v domácnostech, veřejném sektoru i průmyslu.

Oproti systému přímých podpor na investice domácnostem, společenstvím vlastníků (SVJ), bytovým družstvům, komunálním bytovým podnikům nebo majitelům činžovních domů má EEO jednu potenciální velkou výhodu v úsporách z rozsahu – energetické společnosti mohou sjednávat kontrakty ve velkém a „přenášet výhodu“ na klienty.

Miroslav Zámečník

To neznamená, že je to jednoduché a bez byrokracie, neboť závazek je možné plnit pouze přes vlastníky objektů, potažmo nájemníky, a vyžaduje to zapojení dodavatelů projektů, technologií, stavebních prací a velký rozsah úředničiny. Další potenciální nevýhodou je behaviorální aspekt, jak se takový systém odráží na psychologii a chování konečného spotřebitele vůči smyslu úsporných opatření.

Lidé se chovají jinak, když do úspor energií investují z vlastní kapsy nebo si na ně půjčí, poté jim někdo přizná dotaci (nebo taky ne) a přínos vidí na spotřebě a následném vyúčtování. Úspory přitom musejí být dostatečné, aby dokázaly obsloužit splácení případné půjčky včetně úroku. Výnos inkasujete v podobě nižších nákladů za elektřinu, plyn, teplou vodu a ústřední topení.

V případě nájemního bydlení je věc poněkud složitější, i když přinutíte dodavatele energií k EEO nebo podporujete EPC kontrakty (známé i v Česku), kde dodavatel energetických řešení a služeb garantuje úsporu a financuje investici.

Miroslav Zámečník

Motivace municipalit, aby se do úspor energií na budovách ve svém majetku přes EPC pouštěly, je možná zvýšením provozních dotací a poskytováním bezplatného poradenství, což může zároveň fungovat jako zrcadlo pro závazek dodavatelů (energetické společnosti v rámci závazku EEO mohou nasmlouvat EPC kontraktory nebo jakékoli jiné dodavatele).

Ve Spojených státech je největším pronajímatelem bytů New York City Housing Authority (NYCHA), která poskytuje ubytování ve stovkách tisíc bytů. Jen na Manhattanu jich má padesát tisíc, dalších skoro padesát tisíc v Brooklynu. Činže je na newyorské poměry opravdu nízká (2022 NYCHA Fact Sheet uvádí průměr 542 dolarů měsíčně), takže není divu, že na čekací listině bylo k únoru letošního roku 254 tisíc rodin. Přitom městské činžáky jsou často zoufale „vybydlené“, mezera v údržbě jen v New York City je asi čtyřicet miliard amerických dolarů. V padesátiletých a starších věžácích je vysoká spotřeba energií jen jedním z mnoha problémů (někdy potřebují totální rekonstrukci).

NYCHA si zkusila sáhnout na nízko visící ovoce v podobě vysoutěžení kontraktů typu EPC, které jsou podporované i ze strany federálních programů ministerstva bytové výstavby a rozvoje měst. Jako nejefektivnější se ale nakonec ukázala lepší regulace, zamezující přetápění v objektech s vytápěním parovody.

Střízlivá očekávání

Existuje poměrně hodně studií, které zdokumentovaly výrazné rozdíly mezi skutečně naměřenou, původně projektovanou úsporou energií a postupným poklesem naměřených úspor. Vysvětlení spočívá jak v technických a technologických důvodech (nekvalitní vstupní materiály, nevhodné řešení tepelných mostů), tak v nastavení ekonomických motivací. Zejména tam, kde chybí měřicí technika (až do úrovně spotřeby jednotlivých bytů), je motivace k úspornému chování chabá.

Existují osobnostní typy, které se baví tím, že naschvál škodí jiným, aniž by z toho měly osobní užitek, a jejich podíl v populaci není zanedbatelný. Nemusí jít nutně o sociopaty, svůj vliv může mít v mikroekonomii dobře známý Jevonsův efekt – snížení jednotkového nákladu v důsledku zvýšení energetické účinnosti paradoxně nevede ke snížení celkové spotřeby. To jsou ovšem zkušenosti z dob, kdy ceny energií klesly na předkrizové úrovně.

Spoření „light“

Pokud máme co dělat s dlouhodobě vysokými cenami energií, stimul k úsporám bude dlouhodobý, investice vynaložené na jejich dosažení mají pozitivní návratnost a doba návratnosti bude výrazně kratší než v předchozích letech. Zapojit do energetických úspor domácnosti bez finančních úspor, které nemají na vstupní investici, je dobrý nápad. Za předpokladu, že zároveň bude dostupné i technické poradenství, které pomůže s přípravou projektu a dokumentace tak, aby již zmíněný rozdíl mezi projektovanou a skutečně dosaženou úsporou byl co nejnižší (v Česku existuje síť poraden, které poskytnou základní služby zdarma). Neodborně provedené práce totiž znamenají, že stát v dobré víře hodil prostřednictvím domácností peníze do kamen.

Druhá věc je, nakolik musíte zájem o realizaci úsporných opatření dotovat, když z definice existují domácnosti, které by si ekonomicky návratnou investici v řádu několika stovek tisíc mohly dovolit financovat i bez dotací. Možná by stačilo zájem podpořit diferencovanými dotacemi podle příjmu žadatele a zbytek financovat prostřednictvím půjček. Na tyto účely jsou obzvlášť vhodné stavební spořitelny, protože mohou poskytovat nezajištěné půjčky s mnohem delší splatností – dvacet let – než komerční banky (nezajištěná „spotřebitelská“ půjčka má z regulatorních důvodů v bankách maximální splatnost osm let). Proč? Z jednoho prostého důvodu – peněz na dotace je sice dost, ale nikoli na to, aby se dal profinancovat celý objem opatření na úspory energií v budovách. 

Když jedna závislost střídá druhou

V současných žádostech na SFŽP dominuje fotovoltaika (asi dvě třetiny), která zažívá boom instalací na střechách rodinných domů i rekreačních objektů. Tentokrát není příčinou výrazný pokles cen fotovoltaických panelů kombinovaný s vysokými zaručenými výkupními cenami (takzvaným feed-in tarifem) jako v roce 2010, který spustil lavinu projektů s mnohonásobkem původně očekávané kapacity, protože podstatně stoupla výnosnost investic. Fotovoltaické panely za poslední dva roky podražily (byť jsou podstatně levnější než před deseti lety), návratnost se ale nyní zrychlila kvůli cenám elektřiny. Poptávka stoupá s tím, jak se finanční ukazatele projektu zlepšují a domácnosti i firmy hledají alternativy. Solární elektrárny jsou potom relativně rychlé řešení s dobrou návratností (i vzhledem k dotacím). Ještě větší zájem lze očekávat, pokud dojde k vytvoření podmínek pro „komunitní fotovoltaiku“ a podporu „aktivního spotřebitele“ (dodávajícího a odebírajícího elektřinu ze sítě, což omezí potřebu investovat do autonomního řešení včetně bateriového úložiště). Klade to zvýšené nároky na investice do přenosové a distribuční sítě („smart gridu“), ale potenciál rozvoje fotovoltaiky v Česku je při této konstelaci masivní.

Odvrácenou stranou vysoké poptávky, zejména v Evropě, je právě téměř totální závislost na Číně. Ta rovněž zainvestovala v Malajsii a Vietnamu, obě země se pak staly významnými exportéry. Celkový mezinárodní obchod s fotovoltaikou překročil čtyřicet miliard dolarů, přičemž Čína jasně dominuje výrobě polysilikonu, ingotů i plátků (wafers), kde je pozice ještě silnější než v navazující výrobě článků a modulů. Sedmina posledně zmíněných pochází z jediné obří fabriky. Přitom nahradit Čínu nejde ani rychle, ani levně. A nemá cenu investovat jinam než do „upstreamu“, protože v loňském roce existoval obrovský přebytek kapacity pro výrobu plátků, článků a panelů, odhadovaný na sto procent. Tlačit se tam znamená riskovat masivní finanční ztráty – ostatně by to bylo už podruhé, kdy Čína v solárních panelech zbytek světa podrtila. Úzké hrdlo je kapacita pro výrobu polysilikonu, energeticky a ekologicky nejnáročnější část řetězce. Co čert nechtěl, čtyřicet procent polysilikonu pochází z provincie Sin-ťiang, kde jsou masivně potlačována práva etnické menšiny Ujgurů. Začneme kvůli tomu bojkotovat solární panely?