Poslední dva týdny přinesly dvě naprosto protichůdné zprávy z oblasti energetiky. Nejprve v sobotu 15. dubna Němci dostáli svému slovu a přes všechnu zahraniční kritiku i výzvy expertů ukončili provoz posledních jaderných bloků. O den později Finsko naopak spustilo aktuálně největší reaktor v Evropě. Tyto zprávy ukazují dvě věci.

Zaprvé, Německo poskytlo poměrně jasný důkaz, kam vede ideologická zaslepenost v energetice a že ekology oslavované „vypnutí jádra“ přináší přesně opačné efekty, než jaké zelení slibují. Odstavení bloků se hned projevilo na vzrůstu emisí CO2, což naznačuje, že studie předpovídající po nahození náhradních uhelných a plynových zdrojů celoroční nárůst o patnáct milionů tun nejspíš nebude daleko od pravdy. Německo tak hrdě udělalo velký krok zpátky proti proudu evropského klimatického boje.

Zadruhé, finský příklad zase naznačuje, že ani jádro není energetický všelék. Stavba tamní elektrárny totiž začala už v roce 2005 a plánované dokončení do čtyř let se nakonec kvůli všemožným komplikacím konalo až letos. To zase potvrzuje slova skeptiků, že budoucností energetiky nejsou ani obří jaderné reaktory, jejichž výstavba je extrémně drahá, a především nespolehlivá z hlediska plánování.

Vzhledem k tomu, že odvážné evropské cíle uhlíkově neutrální energetiky se jen s pomocí obnovitelných zdrojů naplnit nepodaří, nezbývá než čekat na léta slibované modulární reaktory, jež mají být budoucností výroby elektřiny.

Bez nich nás čekají buď blackouty, nebo dál čoudící elektrárny pálící uhlí a plyn.