Tradici svébytné hradní politiky jako výrazu nutkání vytvořit si vlastní manévrovací prostor původně mimoděk založil a později zcela vědomě rozvíjel T. G. Masaryk. Hrad přímo konkuroval prvorepublikovému stranickému kartelu ve spoluutváření každodenní politiky. Byl arbitrem společenských problémů a konfliktů, spolupodílel se na formování vlád a do politické arény vnášel vlastní témata.

Základ tohoto hustého přediva vztahů a vazeb tvořila prezidentská kancelář vedená kancléřem Šámalem. Součástí soukolí byli politici, celá křídla stran, masové organizace jako Sokol nebo legionářská obec, ale i aparát ministerstev, média, nakladatelství, akademické instituce, finanční skupiny, podnikatelé, armádní či církevní představitelé. Sám prezident na sebe bral různé role, včetně financování podpůrných aktivit či komentování svých vlastních kroků v médiích skrytého pod pseudonymem.

Za prezidentování Edvarda Beneše pozice Hradu v souvislosti s domácími i mezinárodními podmínkami značně zeslábla. Emil Hácha ani komunističtí prezidenti neměli k vytváření mocenského zázemí prakticky žádný prostor. K tradici silného Hradu se tak vrátily až polistopadové hlavy státu.

Havlův Hrad byl asi nejblíže tomu Masarykovu ve věci pěstování mravního étosu i šíří vztahů. Prezidentskou kancelář vedli sociálně zdatní kancléři Schwarzenberg, Dobrovský, Medek a Mathé. Dalšími složkami sítě byli oblíbenci v politice, v neziskovkách a v zájmových skupinách, spřátelení novináři i celá média a podporovatelé mezi umělci.

Hrad čile využíval vybrané diplomaty, státní úředníky a část justiční elity. Ekonomickou sílu mu dávaly vztahy s lidmi z centrální banky, vybranými podnikateli a mecenáši. Oslabení přinesly až Havlovy vleklé zdravotní problémy a uzavření tzv. opoziční smlouvy, jejímž důležitým motivem bylo právě přistřižení hradních křídel.

Václav Klaus se jako prezident obklopil spolupracovníky z Centra pro ekonomiku a politiku, odkud pocházel i kancléř Weigl. Klausův Hrad měl blízko k části byznysu, kupříkladu ke Kellnerově PPF. Sebestřednost a stále vyhraněnější názory však VK bránily ve vytvoření širší mocenské základny, až jej téměř úplně izolovaly.

Velký impulz pro ještě silnější Hrad přineslo zavedení přímé volby. Miloš Zeman se jí chopil s vervou i neomaleností sobě vlastní. Do prezidentské kanceláře pozval své politické souputníky v čele s kancléřem Mynářem a podnikatelem s vazbami na Moskvu Nejedlým. Zemanovým mocenským choutkám nahrávala nestabilita, která mu umožnila do sítě zaplétat další složky. V době Babišovy menšinové vlády byl Hrad dokonce neformálním koaličním partnerem s vlastními ministry. Svévole, pomstychtivost a kontroverzní kroky ale Zemanovi nedovolily vybudovat tak silnou hradní základnu, jakou si přál.

Petrova, nebo Pavlova síť?

Petr Pavel svou volební kampaň pojal jako prezentaci nového prezidentského stylu. Hovořil o svém úmyslu obklopit se respektovanými spolupracovníky. Do čela kanceláře postavil zkušenou administrátorku Janu Vohralíkovou, do níž se ovšem kritici pustili kvůli několika výběrovým řízením z doby jejího působení v Senátu i faktu, že ji doporučil Pavlův poradce č. 1 Petr Kolář.

Právě Kolář je evidentně tím, kdo má v neformální struktuře Hradu na starost formulování politických postojů. Do prezidentské administrativy je však kvůli svému angažmá konzultanta významných firem strategického typu oficiálně nezapojitelný. Proto vznikla formální struktura, kterou se Pavel může zaštiťovat. Tu reprezentují především ředitelé důležitých odborů hradní kanceláře Tomáš Lebeda, Jaroslav Zajíček, Pavel Vyhnánek a šéf prezidentova týmu pro nominování ústavních soudců Jan Kysela.

Chytrý horák

Nejen uvedená jména, nýbrž i řešení prvních politických křtů ohněm dávají tušit, jakou pozici se nový prezident bude snažit zaujímat. A není to dvakrát vábný pohled.

Pavel si předně mohl ušetřit blamáž s (ne)jmenováním Roberta Fremra ústavním soudcem, která byla o to nepříjemnější, že sám Pavel má na hlavě kus komunistického másla. Mnohem závažnější je však druhý zářez – lavírování kolem podpisu pod zákon o penzijní reformě. Ať už vědomě, či nikoli, Hrad se tu pokusil vyhovět všem a zároveň nikomu. Rozuměno: nechtěl naštvat vládu ani opozici, ale povedl se mu pravý opak. Naštval všechny – opozici tím, že zákon podepsal, koalici kvůli pozdnímu podpisu, novináře komunikací, lidi nepochopitelným politikařením.

Prezident Pavel tady poprvé výrazněji vykročil na tenký led formulace vlastní, rádoby svébytné politiky, kam nikdy vykračovat nemusel a neměl. Je asi pochopitelné, že to udělal, nutkání bylo silnější. Jinou otázkou je však to, jak to udělal. I politikařit se totiž dá s noblesou, nebo humpolácky. To první předpokládá vysvětlení důvodů a jejich obhajitelnost neboli legitimitu. To druhé pak situaci, kdy prezident prostě chce, situace mu to umožňuje a názory jiných jsou mu šumafuk.

To první uměl Masaryk a někdy i Havel, to druhé s oblibou a často až do krajnosti činil Zeman.