Itálie schválila další nouzový balíček. Podpora likvidity nefinančním podnikům prostřednictvím zaručených úvěrů se více než zdvojnásobí na celkem 750 miliard eur.
Když Confindustria, italský protějšek našeho Svazu průmyslu, ohlásila, že letos očekává pokles italské ekonomiky o šest procent, připadalo to mnoha expertům vzhledem k rozsahu postižení pandemií téměř jako optimismus. Italská vláda totiž proti krizi vytáhla záchranný balík o řád menší než třeba Francie nebo Německo. Rozsah jí ohlášených programů pomoci – od transferů obyvatelstvu přes částečné úvěrové záruky – představoval zhruba jedno procento tamního HDP. A jistě, že do toho vláda nezapomněla zařadit (po x-té) záchranu letecké společnosti Alitalia.
To platilo až do tohoto týdne, kdy vláda v Římě schválila další nouzový balíček, kterým navýší podporu likvidity o více než 400 miliard eur.
Celkem se tak podpora likvidity nefinančním podnikům prostřednictvím zaručených úvěrů více než zdvojnásobí na 750 miliard eur. Ministerstvo financí bude bankám ručit do výše 90 procent poskytnutých půjček, přičemž záruky by mohly krýt až 100 procent rizika ztráty v případě malých úvěrů do 25 tisíc eur. Od toho se očekává injekce likvidity v rozsahu 200 miliard eur. Stejnou částku by měly do krizí silně postižené italské ekonomiky napumpovat programy státního peněžního ústavu Cassa Depositi e Prestiti (obdoba ČMZRB) a exportní pojišťovna Sace (obdoba EGAP).
Stoprocentní Rakousko
Stoprocentní garance nově zavádí i Rakousko, které slovy ministra financí Gernota Blümela dospělo k závěru, že osmdesátiprocentní záruky zpomalují vyhodnocování žádostí o úvěry v bankách, které nesou riziko. Podle Blümela jde nyní o čas a plné pokrytí rizika by mělo zrychlit zpracování v podstatě do 24 hodin. Rakousko si ovšem velkorysost může dovolit, i když ani v tomto případě není pomoc bez mašliček (zákaz výplaty dividend atd.).
Itálie, jejíž vládní dluh v poměru k HDP přesáhl 134,8 procent, je speciální případ. Dluh je v absolutním vyjádření obrovský, protože tady nemluvíme o nějakém Řecku, ale o třetí největší ekonomice eurozóny. Představa, že by se země mohla dostat do dluhové pasti, ožívá v krajině těžkých nočních můr. Zároveň všichni vědí, že bez podpory likvidity její ekonomika může zkolabovat.
Ministři financí eurozóny se ale opakovaně nedohodli na vydávání „coronabondů“, zvláštních protikrizových dluhopisů se solidárním ručením členských zemí, na což tlačí devět členů především z jižního křídla.
K odpůrcům „transferové unie“, včetně jejího zabalení do společných bondů, tradičně patří Německo, Rakousko, Finsko a Nizozemsko. Shoda nepanuje ani na využití prostředků ze společného záchranného fondu ESM, kde zejména Nizozemsko trvá na plnění přísných podmínek financování.
