Součástí vládního konsolidačního balíčku, který si klestí cestu parlamentem, je z hlediska behaviorální ekonomie nesmírně zajímavá změna: návrh na zrušení povinné spoluúčasti zaměstnanců na stravování.

Zní to liberálně a systémově korektně, ale je třeba dobře zvážit, jak se změna pravidel projeví v realitě a zda vůbec bude dosaženo požadovaného efektu.

Podle dosud platných pravidel zaměstnavatel přispívá na stravenku 55 procenty hodnoty (z nichž se neplatí daně a odvody), nejvýše do 70 procent hodnoty limitu stravného, ale zaměstnanec si zbývajících 45 procent musí doplatit ze své čisté mzdy. V případě zaměstnaneckých kantýn zaměstnanci hradí cenu vstupních surovin k přípravě jídel a podíl je historická uzance, odvozená od výběrového šetření o struktuře nákladů v závodním stravování provedeného v devadesátých letech, z níž vyplynulo toto dělení.

Už zavedení stravenkového paušálu, tedy peněžité dávky, bylo svého druhu ekonomickým experimentem na téma preference likvidity versus teplý oběd, kdy likvidita, tedy hotové peníze na výplatní pásce nelimitované použitím, vyhrála. Není jasné, zda to bylo cílem, v každém případě to stálo rozpočet peníze.

Nyní přichází pokračování ekonomického experimentu, tentokrát na téma: Co se stane, když spoluúčast zaměstnance přestane být povinnou?

První možností je, že se nestane nic – benefit se ukáže být natolik zajímavým, že zaměstnanci budou doplácet dobrovolně, pokud budou mít o stravenky/stravování nadále zájem. Koneckonců příspěvek ve výši 55 procent je dost – i na menší procentní slevy reagují například spotřebitelé v maloobchodě spolehlivě, ale to je trochu jiná hra. Jak ukázala zkušenost s paušály, kde získané prostředky často nebyly použity na úhradu stravování v restauracích, svoboda volby velmi často generuje preferenci nevázané hotovosti k volnému použití dle uvážení příjemce. Otázkou je, zda tak raději nečinit formou systémově čistější slevy na poplatníka.

Druhá možnost je, že rozšířený benefit budou zaměstnavatelé hradit i nadále, bez spoluúčasti zaměstnanců, až do výše, na kterou byli zaměstnanci zvyklí, respektive do výše daňově uznatelného limitu. Háček spočívá v tom, že zaměstnavatelé dosud v průměru nevyužívali maximální možné hranice svého příspěvku. Může se stát, že do toho budou okolnostmi nuceni, přičemž nejsilnějším faktorem tlačícím na navýšení příspěvku je trh práce, který je nadále napjatý s převahou nabídky poptávaných pracovníků na řadě pozic i odborností. Otázkou je, kolik z celkového počtu zaměstnavatelů dosud přiznávajících benefit v poměru účasti 55 : 45 na to přistoupí, což pro ně fakticky znamená i přes daňovou úlevu vyšší náklady.

Bude-li toto nakonec nejčastější výsledek experimentu, může mít změna paradoxně opačný rozpočtový dopad, než jaký se od opatření konsolidačního balíčku očekává, tedy snížení výdajů. Existují velmi vysoké krajní odhady negativního dopadu na rozpočet v řádu patnácti miliard ročně, což se jeví jako extrém, ale zcela jistě budou nenulové. Fiskální efekt pro rozpočet bude negativní.

Třetí varianta je, že příspěvek zaměstnavatele bude zachován, ale zaměstnanci nebudou ochotni se na své spoluúčasti podílet, takže z typické hodnoty 120 korun zbude 55 procent. Za necelých 70 korun lze dnes pořídit dršťkovou polévku v levné restauraci nebo patnáct deka sekané s bramborovým salátem a houskou někde v bufetu, ale nikoli oběd v běžné restauraci, a to ani na venkově. Výsledkem bude pokles tržeb v hospodách a restauracích, větší příklon k nákupu potravin v maloobchodě, nošení krabiček z domova a stravování „al desco“, tedy na pracovním stole nebo ve vymezených prostorách na pracovišti. Tedy obdoba toho, co se stalo při zavedení stravenkového paušálu.

Stravování ve vlastních kantýnách nebo těch, jež jsou outsourcovány na specializované firmy, by mohlo ohrozit případné zrušení daňové uznatelnosti výdajů na jejich provoz. Zejména v malých a středních podnicích by to znamenalo jejich zánik. Pro takový krok neexistuje žádný důvod, je to jeden z podstatných benefitů, který je z hlediska daňové uznatelnosti nákladů na kantýny podporován po celém světě, z dobrých důvodů a mnoho let. 

Zákonodárci jsou postaveni před rozhodování o tom, co je vlastně záměrem. Zda fiskální úspora, nebo dosažení „systémové neutrality“ bez ohledu na to, zda je benefit v nepeněžité podobě, v podobě kvazipeněz s omezeným užitím, nebo v čistě peněžité podobě. Neboť zkušenost velí, že přechod z nepeněžité podoby do peněžité zpravidla znamená minimálně částečnou změnu užití a navýšení nákladů pro stát. Je potřeba si vybrat a žít s vedlejšími důsledky a případnými fiskálními překvapeními. Think twice. Dvakrát měř, jednou řež.