S neodolatelným podnětem k řešení problémů svírajících Česko přišla předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Nutně prý potřebujeme obnovit funkci vládního zmocněnce pro zavedení eura.

Zřejmě podle ní máme málo vysokých státních úředníků vybavených odpovídajícím administrativním aparátem, kteří jsou opravdu k ničemu. Jak nakonec ukázali i minulí zmocněnci, jejichž kmen ve státní správě tak nějak samovolně vyhynul, což je v případě zbytečných agend skutečná rarita.

Nicméně vtipkovat na účet paní Markéty je poněkud laciné a mnohem větší pozornost bychom měli věnovat úplně jiné paní. Pohlednější polovina dvojpředsednictví německé AfD Alice Weidelová v rozhovoru pro Financial Times prohlásila (ve stejné době, kdy Pekarová zatoužila po eurozmocněnci), že EU musí projít zásadní změnou, a pokud k tomu nedojde, přijde na řadu dexit neboli odchod Německa z Unie. Je to sice plán B, ale je na stole.

Doby, kdy jsme mohli výroky politiků z AfD blahosklonně přehlížet, pomalu končí. Strana má podporu téměř čtvrtiny voličů a nic nenaznačuje, že by slábla. A blíží se volby, které se budou konat krátce před těmi našimi sněmovními.

Ani sama Weidelová není žádné ořezávátko. Lesbická politička žijící se švýcarskou partnerkou srílanského původu vystudovala ekonomii na Univerzitě v Bayreuthu, pracovala několik let u Goldman Sachs a mluví plynně mandarínskou čínštinou. Pro politickou kariéru v Německu docela dobrý základ.

Euro budeme muset jednou přijmout tak jako tak, teď je to pouze zástupné téma, které odvádí pozornost od důležitějších problémů Česka, tvrdí hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník. Podívejte se:

V Německu přitom pod koly nezadržitelné Energiewende umírá průmysl, vláda marně hledá zdroje na zelené dotace, a tudíž se zjevně blíží začátek masivního zadlužování. Strach lidí o živobytí roste a strach z migrantů jakbysmet. Rozhodně se nedá říci, že bychom u nás v Česku měli mít radost z nástupu protisystémové partaje. Už jen kvůli občasnému zvedání Benešových dekretů, na něž Němci ne a ne zapomenout.

Nicméně vážně není nutné vyrazit do obchodů nakupovat rýži, nudle a vepřové konzervy. K rozpadu společenství, s nímž naši ekonomiku propojuje tlustá pupeční šňůra, je pořád hodně daleko. Ale je nesporné, že se časy zásadně mění a my s celou Evropou vjíždíme do nepřehledných serpentin hrotících se politických vztahů, v nichž hrozí četné havárie.

V mnoha zemích nastupují nové strany napravo i nalevo. Zelení eurofederalisté moc nadějí na udržení současného vlivu nemají. Politická garnitura projde v příštích dvou volebních obdobích zásadní obměnou a rizik s tím spojených je nekonečně.

A tím jsme zpátky u společné evropské měny, protože zbavit se při vjezdu do řečených serpentin airbagu vlastní měnové politiky moudrého člověka opravdu nenapadne. Mimochodem, Německo je asi jedinou zemí eurozóny, která by na návratu k vlastní měně dramaticky neprodělala. Nová marka by totiž revalvovala a dosavadní státní dluh v eurech by reálně klesl.