Na Nový rok toho vždycky spousta končí a spousta začíná. A tento rok začal mimo jiné pozoruhodným rozhovorem, ve kterém pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová mluvila se serverem Seznam Zprávy o tom, jak moc během posledních dvou „covidových“ let zhrubl internet a sociální sítě.

Výsledkem je podle ní „skutečně rozdvojená společnost, která není schopná a ochotná dohodnout se téměř na ničem“, což vede k tomu, že online útoky proti jednotlivcům i představitelům státu – ať už jde o pomluvy, vulgarity, lži, nenávistné výlevy, či vyhrožování – jsou stále častější a intenzivnější. To je konstatování stavu. Skutečně hodné pozornosti je však to, co s tím chce Bradáčová dělat: na svět vcelku logicky hledí „prokurátorsky“ a míní, že prostředkem k nápravě je represe. Policie by podle ní měla po trestné činnosti na internetu pátrat daleko aktivněji než dnes, v rámci státního zastupitelství je pak „naprosto nezbytné zřídit celorepublikový útvar“, pod který by tento typ kriminality spadal, a zákony by se měly změnit tak, aby šlo lépe odhalit identitu pachatelů. Jinak řečeno, na internetu bude nejspíš už brzy slyšet pláč a skřípění zubů.

Pokud člověk bere svět tak, že v něm různí lidé hrají různé role – a státní zástupce je tu tedy od toho, aby pomáhal policii chytat lumpy –, pak jsou takové výroky naprosto v pořádku. Jen by to nemělo skončit u toho, že „prokurátorské řešení“ bude to jediné na trhu a nic ho nebude korigovat. Koneckonců stačí si vzpomenout, že nedávné protikorupční tažení nebylo lemováno jen samými úspěchy (případ Rath), ale také selháními typu ostudného – a skoro deset let se táhnoucího – stíhání Vlasty Parkanové. Mimo jiné.

Otázkou je, jestli je zrovna kriminalizace ta správná cesta a jestli o nějaké další tažení – tentokrát proti internetovým výtržníkům a pomlouvačům – stojíme. Kultivace sociálních sítí by byla strašně příjemná, musíme si ale říct, jak velkou část svobody projevu jsme kvůli ní ochotni obětovat a jestli chceme dopustit, aby se na internetu stíhala každá ptákovina a každý nevhodný žert. A to navíc v situaci, kdy trestný čin pomluvy v Česku tradičně chrání elity před jejich kritiky, v situaci, kdy soudy dokážou udělat z běžných internetových vulgarit výtržnictví, kdežto ránu pěstí berou jako obyčejný přestupek, a v situaci, kdy Ústavní soud kategoricky prohlásí, že „existují záležitosti“, o kterých se žertovat prostě nesmí.

Pomluva & podhuštěná duše

Nejdřív k těm pomluvám. Autor tohoto článku si v minulosti už dvakrát (v roce 2012 a 2019) vytáhl z databáze Nejvyššího soudu případy, ve kterých šlo o trestný čin pomluvy, a pokaždé došel k úplně stejnému závěru – pomluva je paragraf elit. Ve zhruba polovině případů totiž za ni bývají odsouzeni ti, kteří pomlouvají nějakého představitele státu: policistu, úředníka, soudce, politika, armádního důstojníka, exekutora, popřípadě jiného klasického představitele elit – advokáta či učitele.

Na konci roku 2019 to chvíli vypadalo, že by toto „reálněsocialistické“ pojetí pomluvy mohlo skončit. Ústavní soud tehdy zrušil předchozí rozsudky nad jistou nevychovanou dámou ze severní Moravy, která o svém advokátovi zveřejnila na internetu lživou recenzi, v níž tvrdila, že se „spojil s protistranou“, „neprovedl jediný právní úkon, a přesto shrábnul mých 18 tis. Kč jako zálohu“. Ústavní soud to doprovodil vysvětlením, že běžné urážky na cti nemá postihovat trestní právo a dotyčný advokát si může spravedlnost zjednat civilní žalobou na ochranu osobnosti. Pomluva podle něj vypadá jinak: musí jít o zásah do „nejintimnější osobní sféry jednotlivce“, a to prostřednictvím útoků, „které zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě“.

Ústavní soud zároveň uvedl dva skutečné modelové případy, kdy se podle něj o pomluvu jednalo. V tom prvním šlo o muže, který kvůli sporu o dítě dlouhodobě ničil pověst své exmanželky tím, že ji rodině i úřadům systematicky líčil jako duševně chorou. V tom druhém o žárlivce, který jménem své někdejší ženy zveřejnil falešný – a velmi populární – inzerát, v němž údajně za peníze nabízela sex.

Od té doby uplynuly dva roky a soudy – okresní, krajské i ten Nejvyšší – se výše popsanými doporučeními moc neřídí. Z šesti případů pomluvy, které se od té doby objevily v databázi Nejvyššího soudu, se dva týkaly očerněných policistů, jeden úředníka, jeden vysokoškolského a jeden středoškolského učitele. Obzvlášť neuvěřitelný je 25tisícový peněžitý trest pro muže, který podal oficiální stížnost na policistu s tím, že mu při dopravní kontrole „kopal do auta“. Policista následně uspěl s tvrzením, že jen „nohou kontroloval podhuštění pneumatiky a stabilitu kola“, kverulant tudíž lhal a po právu skončil na lavici obžalovaných.

Namístě je klást si otázky: Vážně takto vypadá pomluva? Vážně by nestačilo, kdyby policista podal civilní žalobu? Vážně má tento paragraf chránit představitele státní moci před (třeba nespravedlivými a prolhanými) kritiky? A na závěr ta nejdůležitější: Opravdu chceme, aby za těchto okolností speciálně vyškolení policisté aktivně pátrali po internetových pomlouvačích?

Pstruh výtržník

Už je to pět let, co Okresní soud v Jihlavě uložil youtuberu Pstruhovi (civilním jménem Petr Jelínek) půlroční podmíněný trest za výtržnictví. Pstruh – který tenkrát sám sebe v kolonce „Vaše zkurvené dotazy“ charakterizoval slovy „Je mi 22 let, jsem z Jihlavy a řadím se do sekce heterosexuál“ – si podmínku vysloužil za to, že natočil a zveřejnil sprosté video, ve kterém si vyřizoval účty s psycholožkou a šamankou Petrou Yamunou Wolf.

Vyprovokovala ho k tomu Yamunina podnikatelská činnost, v rámci které si prý za takzvané vaginální mapování (tedy za masáž vagíny vedoucí k pomalému „otvírání vašeho vnitřního květu, vašeho božství“) účtovala až patnáct tisíc korun. Pstruh kvůli tomu předraženou masérku vnitřních květů zasypal snůškou vulgarit, když ji kromě jiného nazval „zasranou zkurvenou zlodějkou“, a jeho video na YouTube vidělo více než čtyři tisícovky lidí.

Celá věc samozřejmě mohla skončit pokutou v přestupkovém řízení, ovšem policie z toho udělala trestný čin výtržnictví. Stejně to bral i okresní soudce, který Pstruhův výlev označil za „děsivý příklad“ nekulturnosti, špatný příklad pro mládež a dodal, že video vidělo tolik lidí jako „jedno průměrné malé město“. Trest to byl každopádně mimořádně přísný, protože v přestupkovém řízení tehdy končily na první pohled mnohem závažnější věci – rodinná bitka zakončená ranou pěstí a sražením ženy na zem, veřejná masturbace před dvojicí dívek v parku či sprosté nadávání obsluze baru a následný pokus zasáhnout ji popelníkem, lahví od piva, skleničkou a barovou stoličkou. Stejně přísný byl ovšem i krajský soud a rozum vnesl do věci až Nejvyšší soud, který případ poslal tam, kam od začátku patřil – do přestupkového řízení.

A opět jsou namístě otázky. Bradáčová má stejně jako řečený okresní soudce za přitěžující okolnost, že urážky a sprosťačiny vidí na internetu řádově víc lidí než v reálném světě. To je sice pravda, jenže oběti internetové agrese jsou na druhou stranu obvykle ušetřeny bezprostředního prožitku strachu, hlubokého ponížení, případně fyzické bolesti. Opravdu je nutné, aby za nadávky – které nijak nevybočují ze slovníku žáků druhého stupně základní školy – hrozilo někomu vězení, i když je třeba slyšelo „jedno malé město“? Opravdu by nestačila civilní žaloba? Opravdu chceme, aby klasické výtržníky – veřejné masturbanty, notorické agresory a barové rváče – nahradili nevycválaní youtubeři?

Arbeit macht bleifrei

Lednovému usnesení Ústavního soudu, které definitivně stvrdilo, že jistý Vítězslav Kroupa si zaslouží šestnáctiměsíční podmíněný trest za otevřený rasismus, lze vytknout jen drobnost, ovšem jak uvidíme, hodně důležitou. Kroupovo provinění je z médií dobře známé. Na Facebooku okomentoval třídní fotografii teplické Základní školy Plynárenská, do níž chodily hlavně arabské a romské děti, slovy: „Ještěže jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí.“ Kromě toho – a málo se to připomíná – je Kroupa tak trochu „nácek“ a před soudem stál kromě svého genocidního vejšplechtu i za to, že na Facebooku zveřejňoval nacistické symboly a sdílel odkaz na fotku hajlujícího Hitlera s popiskem: „Krásné bílé sny, přátelé.“

Vojtěch Velický

Trest dostal za obvyklé paragrafy, které takové jednání postihují: podněcování k nenávisti vůči skupině osob a projevování sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Nesouhlasil s tím, a tak se na Ústavní soud obrátil se stížností, ve které tvrdil, že jeho komentář pod fotografií byl jen žertem a zároveň „racionálním a stále ještě přípustným projevem politického nesouhlasu“. Ústavní soud jeho argumentaci odmítl s tím, že svoboda projevu se nevztahuje na „hate speech“, tedy na „zcela extrémní a nenávistné projevy“. Nadto Ústavní soud poznamenal, že nešlo ani o žert a že vlastně ani není podstatné, jestli byl řečený komentář jako žert myšlen, protože „existují záležitosti“, o kterých zákony „žertovat s ohledem na důstojnost člověka nepřipouštějí“.

Co se Kroupova případu týče, není Ústavnímu soudu co vytknout, ovšem kategorický výrok, že „existují záležitosti“, o kterých se prostě nežertuje, je do budoucna hodně nebezpečný. Ve skutečnosti se žertuje o všem – o nacismu, nacistech i o nacistické genocidě. Už za války zpívali angličtí vojáci, že „Hitler má jen jednu kouli, Göring má sice dvě, ale malinké, Himmler je na tom stejně a chudák starý Goebbels nemá koule vůbec“. O plynových komorách a spalovacích pecích existuje spousta hloupých vtipů (nebudeme je opakovat), film Život je krásný je (skoro)veselý příběh z koncentráku a v jednom z dílů České sody se vyskytují výrazy jako „koncentrákovaná síla enzymů“, „umělohmotný esesáček zdarma“, „bílá síla pronikne hluboko do tkáně a špínu na věky odstraní“ či „Arbeit macht bleifrei“.

Jinak řečeno, vždy záleží na kontextu a podobně kategorické tvrzení Ústavního soudu může v příliš spravedlivé duši nějakého policisty či okresního soudce napáchat těžko představitelné škody.

Namístě je opatrnost

Stíhání, obžaloba a soud by měly být až tou poslední možností, a pokud jde o verbální trestné činy, mělo by se to ještě třikrát zvážit. Nápady pražské vrchní státní zástupkyně nemá smysl a prio­ri kritizovat – doba se mění a policie se bude muset v budoucnu internetu a sociálním sítím opravdu věnovat víc než dnes. Namístě je ale obrovská opatrnost. Autor tohoto článku je bytostně přesvědčen o tom, že někteří policisté, státní zástupci i soudci přistupují k verbálním trestným činům šablonovitě, postaru a často jim uniká kontext, což vede ke zbytečné kriminalizaci případů, které by mnohem lépe vyřešila pokuta či civilní žaloba.

Za obyčejné urážky, obyčejné sprosťárny a hloupé žerty by vězení hrozit nemělo. Dobře si rozmysleme, jestli skutečně stojíme o stovky nových odsouzených.