Esej: Zahrada pozemských rozkoší

Od farských dětí po „covidové“ sklepní nálevny. Člověk je od přirozenosti tvor omylný a vyhýbat se pokušení nikdy moc neuměl.

Esej: Zahrada pozemských rozkoší
ilustrace Vojtěch Velický

Pouhé dva měsíce poté, co se Michail Gorbačov stal generálním tajemníkem komunistické strany, vyhlásil „suchý zákon“. Čísla, která dostalo sovětské politbyro na stůl, byla deprimující – prodej alkoholu za předchozí dvě desetiletí stoupl čtyřikrát, v zemi žilo pět milionů notoriků a ekonomické škody způsobené pitím dosahovaly desítek miliard rublů, a tak není divu, že reakce byla radikální. V letech 1985 až 1987 poklesl v Sovětském svazu prodej alkoholických nápojů dvaapůlkrát, populární vodka „Andropovka“ se přestala vyrábět a nejlevnější náhrada se dala koupit skoro za dvojnásobek. V éteru zuřila všudypřítomná kampaň, z filmů se vystřihovaly alkoholické scény, za opilství se vyhazovalo ze strany a nešťastní moldavští kolchozníci museli vykácet třetinu vinohradů.

Pozitivní výsledky se dostavily velmi rychle. Do roku 1987, kdy byla protialkoholní kampaň kvůli drtivému dopadu na státní rozpočet v tichosti opuštěna, se naděje dožití (střední délka života) mužů zvedla o 2,6 roku a do dosud nepoznaných výšin vystoupala i porodnost. Jenže prudce nahoru šly i jiné ukazatele. O celých 18 procent se kvůli pálení samohonky zvedl prodej cukru a – jak v roce 1989 napsal deník Izvěstija – lidé najednou začali kupovat daleko více alkoholového prostředku na mytí oken (asi o 900 tisíc tun ročně), lepidla BF familiárně přezdívaného „Boris Fjodorovič“ (asi o 240 tun), a dokonce i insekticidu dichlorvos. V roce 1987 pak úřady zaznamenaly 44 tisíc otrav alkoholem, přičemž každá čtvrtá skončila smrtí.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit