Zkuste si představit, kdo z velkých politických myslitelů minulosti by mohl najít zalíbení ve vládě Andreje Babiše. Napadá vás někdo?
ilustrace Vojtěch Velický
Niccolò Machiavelli ve svém Vladaři napsal, že panovník nemusí být zrovna výlupek ctností, ale je samozřejmě lepší, když si to o něm lidé myslí. Koneckonců není na tom nic složitého, protože „lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí“. Z demagogicko-marketingového „čaulidismu“ Andreje Babiše by byl velký renesanční politický myslitel nepochybně nadšený a v nejmenším by mu nevadily různé drobné morální poklesky (StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy…) ani lži českého premiéra, protože „moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu“.
Jenže na druhé straně, co si myslet o politikovi, který v reálném světě – snad s výjimkou prosazení EET a „zakleknutí“ na pár firem – nezaznamenal žádný hmatatelný úspěch. Nic totiž, jak tvrdil Machiavelli „nebudí úctu k panovníkovi tak velice jako významné činy a to, když svými skutky dává vzácný příklad“; asi jako když jeho současník, oblíbenec (a známý ukrutník) Cesare Borgia dokázal v pouhých 25 letech dobýt a sjednotit velkou část po mnoho staletí rozdrobené Itálie. Pokud si ovšem lidé musí sami šít roušky, trasovat kontakty a vtipkovat o samointubaci, je zcela zřejmé, že „panovník“ není moudrý a selhal i v tom nejzákladnějším: „Vladař musí zaříditi všechno tak, aby jeho občané potřebovali jeho vlády vždycky, za všech okolností a poměrů; to potom mu budou věrni stále.“
Lámat si hlavu s tím, jak by Babiše hodnotil Machiavelli, je samozřejmě docela ptákovina. Na druhé straně od okamžiku, kdy se v Česku pod rukou Babišova kabinetu rozjela druhá vlna covidu-19 – a dost možná k tomu přispěl polokriminální odklad opatření kvůli krajským volbám –, je jasné, že někdo tak tragikomicky neschopný nám už dlouho nevládl.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
