Esej: Vidím svět profízlovaný

Předpovídat budoucnost není snadné. Podle největších optimistů z řad autorů sci-fi literatury jsme už dnes měli létat na dovolenou k měsícům Jupiteru, možná i k planetám podobným Zemi u jiných hvězd. Nevyčerpatelným zdrojem energie měla být termonukleární fúze a těžkou práci měli už řadu let zastávat roboti, zatímco lidé se měli věnovat příjemnějším činnostem.

Hlavně u starších děl s datem vzniku před více než 50 lety už lze dnes říct, zda se autor trefil, nebo zda jeho předpověď zcela míjí realitu. Ano, přiznejme si, že většina předpovědí nevyšla. Byla by však chyba zavrhnout kvůli tomu žánr sci-fi jako takový. Lze totiž narazit na překvapivé detaily, kdy některý autor v záblesku geniality popsal tablety, mobilní telefony či videokonference celá desetiletí dopředu. Jedním z poměrně úspěšných vizionářů byl ostatně i Karel Čapek, který před sto lety seznámil svět s roboty. Dne 25. ledna roku 1921 měla v pražském Národním divadle premiéru hra R.U.R., díky níž se výraz robot rozšířil po celém světě.

Zajímavý je v této souvislosti postřeh amerického profesora historie Michaela Besse. Většina sci-fi děl včetně filmů ze sérií Hvězdných válek a Star Treku selhává v tom, že ukazuje skokový vývoj technologií, zatímco lidé zůstávají prakticky stejní jako v době vzniku díla. Mezi nepočetné výjimky patří kniha Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Jeho předpovědi jsou místy až mrazivě přesné.