Předpovídat budoucnost není snadné. Podle největších optimistů z řad autorů sci-fi literatury jsme už dnes měli létat na dovolenou k měsícům Jupiteru, možná i k planetám podobným Zemi u jiných hvězd. Nevyčerpatelným zdrojem energie měla být termonukleární fúze a těžkou práci měli už řadu let zastávat roboti, zatímco lidé se měli věnovat příjemnějším činnostem.

Hlavně u starších děl s datem vzniku před více než 50 lety už lze dnes říct, zda se autor trefil, nebo zda jeho předpověď zcela míjí realitu. Ano, přiznejme si, že většina předpovědí nevyšla. Byla by však chyba zavrhnout kvůli tomu žánr sci-fi jako takový. Lze totiž narazit na překvapivé detaily, kdy některý autor v záblesku geniality popsal tablety, mobilní telefony či videokonference celá desetiletí dopředu. Jedním z poměrně úspěšných vizionářů byl ostatně i Karel Čapek, který před sto lety seznámil svět s roboty. Dne 25. ledna roku 1921 měla v pražském Národním divadle premiéru hra R.U.R., díky níž se výraz robot rozšířil po celém světě.

Zajímavý je v této souvislosti postřeh amerického profesora historie Michaela Besse. Většina sci-fi děl včetně filmů ze sérií Hvězdných válek a Star Treku selhává v tom, že ukazuje skokový vývoj technologií, zatímco lidé zůstávají prakticky stejní jako v době vzniku díla. Mezi nepočetné výjimky patří kniha Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Jeho předpovědi jsou místy až mrazivě přesné.

Prostě tam zaletíme

Co se týká objevování vesmíru, autoři sci-fi literatury a filmů měli jasno. Vybraná posádka nastoupí do kosmické rakety a za pár dnů, týdnů, maximálně měsíců přistane u planety vzdálené desítky světelných let. Dokonce i umírněnější autor Arthur C. Clarke v knize 2001: Vesmírná odysea předpovídá, že ve zmíněném roce poletí kosmická loď s lidskou posádkou k měsícům Jupiteru.

Tady se odhady autorů sci-fi s realitou těžce rozcházejí. Od posledního amerického letu na Měsíc v prosinci 1972 zájem velmocí o vysílání astronautů na vzdálené mise výrazně ochabl. Záměr letu na Mars stále zůstává jen ve fázi předběžných úvah a studií. Svérázný byznysmen Elon Musk sice hovoří o letu s lidskou posádkou na Mars za šest let, ale vsadil by si na to jen hodně velký optimista.

Na druhé straně vědci zjistili, že planety u jiných hvězd je možné objevovat i jinak - z pohodlí kanceláře. Stačí sledovat pohyb hvězd a rozklíčovat v něm nepravidelnosti. Jako první se svým úlovkem pochlubili v říjnu roku 1995 astronomové Michel Mayor a Didier Queloz z Ženevské univerzity. Dnes už specializovaný web exoplanet.eu uvádí dlouhý seznam 4402 známých planet mimo Sluneční soustavu.

Vzhledem ke stavu technologie se zatím daří objevovat hlavně planety od velikosti Jupiteru výše nebo planety obíhající v malé vzdálenosti od hvězdy. Kvalitativní skok by měl přinést Vesmírný teleskop Jamese Webba, jehož vynesení na oběžnou dráhu je v plánu na říjen letošního roku. Tento několikrát odložený megaprojekt za deset miliard dolarů by měl lidstvu přinést možnost prohlédnout si některé exoplanety. Za ideálních podmínek bude schopen objevit atmosféru i přítomnost vody.

Pokud se bude technologie dálkového průzkumu vesmíru dál zlepšovat, může se stát, že jednou uvidíme měnící se vegetaci či jiné projevy života na vzdálených planetách. Kolonizace jiných planet lidmi - vlhký sen celé řady autorů sci-fi literatury - je však stále v nedohlednu. Podle propočtů optimistických vědců by cesta k nejbližší hvězdě podobné Slunci, tedy k Alfě Centauri, trvala 85 let; pesimisté uvádějí až tisíckrát delší dobu. Kdo se hlásí jako dobrovolník?

Tablety i telekonference

Výše zmíněná kniha 2001: Vesmírná odysea a její známé filmové zpracování pod vedením režiséra Stanleyho Kubricka z roku 1968 jsou pozoruhodné z více pohledů. Jako jedny z mála děl své doby předpověděly rozvoj v oblasti informačních a komunikačních technologií. Jinak totiž obecně platí, že autoři sci-fi literatury si dlouho nedokázali představit, jaký skok nastane ve vývoji počítačů, mobilních telefonů a elektroniky vůbec.

Některé scény z filmu 2001: Vesmírná odysea se zdají být až neuvěřitelné a málokdo by hádal, že vznikly před více než 50 lety. Když chce doktor Heywood Floyd z kosmu popřát své dceři k narozeninám, provede to z počítače prostřednictvím videohovoru. Členové posádky lodi letící vesmírem komunikují s kolegy na Zemi pomocí zařízení, které vzhledem i funkčností téměř dokonale odpovídá tabletům.

Nabízí se srovnání s o pár let mladším dílem, které natočil v Sovětském svazu režisér Andrej Tarkovskij. Ten se s rozporuplným výsledkem pokusil zfilmovat jedno z nejsilnějších témat sci-fil iteratury - knihu Solaris polského autora Stanisława Lema. Na rozdíl od Vesmírné odysey zde přístroje vypadají tak trapně, že musely být ze západního pohledu směšné již v době vzniku filmu. Mimochodem, exteriéry „města budoucnosti“ natočili sovětští filmaři v Japonsku. Již z tohoto srovnání muselo být jasné, že Sovětský svaz nemůže ve studené válce vyhrát.

Pozoruhodná předpověď se povedla Rayi Bradburymu v knize 451 stupňů Fahrenheita, kterou napsal již v roce 1953. Úderné čety tedy zatím naštěstí nespalují každou knihu, na kterou narazí, ale zajímavá je zmínka o malých sluchátkách, která přímo do ucha uživatele pouštějí zvuk oceánu, hudbu či mluvené slovo. Autor s touto veskrze moderní vizí přišel v době, kdy na trh teprve přicházela první tranzistorová rádia.

Isaac Asimov již před 70 lety v knize Nadace popsal vznik encyklopedie, která shrnovala veškeré známé vědomosti a byla dílem tisíců vědců a badatelů. Nabízí se srovnání s Wikipedií. Pokud se vydáme dál do minulosti, novinář-aktivista Edward Bellamy na konci 19. století popsal ve své knize Looking Backward svou představu světa v roce 2000. Trefil se třeba s předpověďmi, že ženy dosáhnou rovnoprávnosti s muži (feministky nejspíš začnou nesouhlasně mručet), zkrátí se pracovní doba a lidé budou používat kreditní karty. Mylně naopak očekával, že ve Spojených státech již v té době bude socialismus a státní vlastnictví velkých podniků. Kdo ví, třeba se mu to se zpožděním několika desetiletí ještě splní.

Na bázi uhlíku, nebo železa?

Roboty si většinou představujeme jako plechové tovární výrobky. Typickým příkladem mohou být C-3PO a R2D2 z filmové série Hvězdné války. Karel Čapek je však ve své hře R.U.R. popsal jinak; jako uměle vyrobené napodobeniny člověka s trhavými pohyby a upřeným pohledem bez výrazu. Blíže než k robotům z Hvězdných válek tak mají k replikantům z filmu Blade Runner, natočeného v roce 1982 podle knižní předlohy Philipa K. Dicka.

Replikanty v Blade Runneru lze popsat jako napodobeninu lidí, která sice pochází z průmyslové produkce korporace Tyrell, ale na první pohled je od člověka nerozeznatelná. Harrison Ford v roli detektiva má co dělat, aby rozeznal stále dokonalejší replikanty od lidí.

Karel Čapek si o šest desetiletí dříve ještě něco takového nedokázal představit, proto své roboty popsal jako hodně nedokonalé, avšak podobně nebezpečné napodobeniny člověka.

Ať už jsou roboti vyrobeni z kovu, nebo z organické hmoty, zápletka nejrůznějších knih a filmů bývá podobná. Roboti se jednou začnou považovat za živé bytosti a vzbouří se proti lidem. Poruší přitom tři zákony robotiky, jak je nadefinoval velký klasik sci-fi literatury Isaac Asimov. Obvykle to skončí hromadami mrtvol a jinými neblahými následky pro lidstvo.

Naštěstí pro nás se - alespoň prozatím - předpovědi z knih a filmů nenaplnily. Humanoidní roboti se objevují většinou jen jako atrakce pro pobavení veřejnosti. Roboti fungující v automobilovém průmyslu, při výrobě elektronických součástek či lékařských operacích mají podobu jen jakési mechanické ruky. Zbývající části těla totiž jaksi nejsou potřebné. Na spiknutí robotů proti lidstvu to zatím nevypadá.

Většina startupů, které chtěly spustit výrobu humanoidních robotů, skončila krachem. Zatím jsou příslušné technologie příliš drahé a ekonomicky to nevychází. Zdá se tedy, že jediná oblast robotiky, která v posledních několika letech prošla značným vývojem, se týká robotů určených takříkajíc do postele. Využívání replikantů (tedy hlavně replikantek) k sexuálním službám se objevilo již ve filmu Blade Runner, avšak Karel Čapek by se asi hodně divil, kdyby viděl, jaký směr robotika nabrala.

Vysmátí požitkáři na drogách

Předmětem zájmu autorů sci-fi literatury není jen vývoj technologií, ale také společnosti. Často v přehnané podobě jako varování, kam může lidstvo při sledovaných trendech dospět. Například britský spisovatel Aldous Huxley se v knize Konec civilizace z roku 1932 pokusil nastínit děsivou vizi světa, jak bude vypadat v roce 2540. Na vyhodnocení je tedy ještě brzy.

Huxley předpovídá, že děti se budou rodit ze zkumavky a po narození budou rozděleny do pěti kast podle inteligence a budoucího uplatnění. Dospělí lidé si užívají konzumního stylu života, mění partnery dle libosti a věčně dobrou náladu dodává syntetická droga sóma. Lidé zde žijí v prostředí jakési soft totality, kde má hlavní slovo deset byznysových oligarchů. Stará náboženství byla nahrazena uctíváním Henryho Forda a Sigmunda Freuda.

Některé předpovědi tedy znějí poněkud divoce, ale když si uvědomíme nezdravě silný - a stále rostoucí - vliv korporací typu Applu, Facebooku, Googlu či Amazonu na současný svět, není to úplně špatná předpověď. Ostatně problémy s nadměrnou mocí oligarchů máme i u nás na lokální české úrovni. Pozitivní je naopak to, že se dnes nejmenujeme po Marxovi, Leninovi, Fordovi či Mussolinim - tak jako hlavní hrdinové Huxleyho románu.

Kniha Konec civilizace (v originále Brave New World) inspirovala o necelá dvě desetiletí později George Orwella k sepsání románu 1984. Po zkušenostech s nejvražednějšími ideologiemi minulého století - nacismem a stalinismem - nastínil vizi brutální totality, která si vynucuje moc násilím a absolutní kontrolou nad lidmi. Přímo ukázkový orwellovský režim dnes představuje Severní Korea, zčásti též Čína, které se nedávno podařilo po orwellovsku „vaporizovat“ neposlušného miliardáře Jacka Ma.

Velký bratr tě sleduje

Orwell vycházel z dobových reálií a nebyl zrovna velký futurolog. Zajímavou předpovědí jsou však „oboustranné“ televizní obrazovky sledující diváky, jejich činnosti a nálady. Něco podobného dnes zažívají Číňané se systémem bodového hodnocení spolehlivosti občana a v extrémní podobě tamní ujgurská menšina. Hlavní hrdina Orwellova románu Winston Smith používá zařízení, které automaticky převádí slova do psané podoby. Také tato předpověď se stala realitou.

Ani koncept Velkého bratra, který sleduje každý pohyb a myšlenku, není úplně mimo realitu. Pod dohledem je dnes v podstatě každý uživatel internetu (o průmyslových kamerách v ulicích ani nemluvě). Zkuste třeba zadat do vyhledávače dovolenou někde u moře a od té chvíle na vás začnou vyskakovat reklamy cestovních kanceláří. Ano, jsme pod dohledem, jen ne v tak brutální podobě, jak ji nastínil George Orwell.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.