Letos v zimě napadl sníh. Lze takový fakt snad podrobit kritice, že to podporuje stereotypní smýšlení o ročních obdobích, a možná někde vzniká virální hashtag #JeMiKosa. Běžnému uživateli klimatu však dělá sníh radost, zejména pokud bydlí v horách a je mu jedenáct jako mé dceři. „Půjdeme lyžovat!“ ohlásila. Ne, to nejde, poněvadž je koronavirus; ne, na sjezdovce ho nejspíš nikdo nechytne, ale nesmí se to; no prostě nesmí - zakázala to vláda, kruci. Takových skličujících dialogů muselo letos leckde po světě proběhnout nesčíslně.

Dříve nebo později ratolest realitu přijme; než kdo cokoli zví, rány se zajizví, jak víme. Nastane druhá fáze: „Až ten virus přejde, půjdeme lyžovat!“ Půjdeme, dcerko. Budeme jezdit shora dolů šusem. Budeme na vleku stát po cestě vzhůru na jedné noze a říkat, že jsme plameňák. Až zas dojedeme dolů, dáme si něco dobrého; až ten virus přejde.

Virus nepřejde

Uprostřed těch úvah mi to najednou zazvonilo o ucho: to není tón, jímž se mluví o prázdninovém výletu. Takhle to zní, když je řeč o společné cestě na Mars, nebo o dracích, nebo o babičce, která už umřela. Žádné lyže už nikdy nebudou, dcerko. Ledaže by ses nějakým způsobem (a já nejspíš nechci vědět jakým) dostala mezi globálních horních deset tisíc, kteří si budou moci dovolit test a okamžitě po něm odjezd do jednoho ze dvou zbývajících alpských lyžařských center, případně na běžky do Skandinávie.

Protože virus nepřejde; ne letos, ne napřesrok. Prostě tu s námi bude, stejně jako s námi je každá jiná chřipka. A my se s tím naučíme vycházet. Budeme nosit roušky i doma na toaletě, co kdyby; a každé pondělí se necháme za mizerných pár set otestovat, a hurá!, už smíme na ulici. Lyže, inu, lyže jsou za takového stavu věcí luxus, to je přece jasné.

Možná - doufejme - je v předcházejících odstavcích hodně nadsázky. Dějiny našeho vycházení se společenskými riziky z nedávné minulosti však míří právě tím směrem a není to směr právě povzbudivý. Když na podzim roku 2001 reagoval svět v čele se Spojenými státy na 11. září, první přišla na řadu bezpečnost na letištích. Za mořem vznikl prima nový úřad Transport Security Administration, který dostal pravomoc svlékat babičky; co kdyby měly pod kombiné semtex.

Teror, daně a kouř

Strach z teroristů a plošně uplatněná opatření proti nim tehdy ruku v ruce srazily objem osobní letecké dopravy v USA o 20 procent (v prvním kvartálu roku 2002). Pak si lidé na fronty, omezení a ponížení zvykli: v letech 2004-2019 se objem celosvětové osobní letecké dopravy více než zdvojnásobil. Dnes nikomu nepřipadá divné, že nesmíte nastoupit do letadla s větší zubní pastou nebo, nedej bože, se šamponem. Riziko je příliš velké.

Podobně funguje jiný strach, totiž ten, jímž trpí stát: z neodvedených drobných na dani z příjmů. I přijde takový stát s nápadem zavést elektronickou evidenci tržeb. Obchodníci chvíli brblají a pak si zvyknou, až na ty, kteří to z těch či oněch důvodů nevydrží. Na místech, kde dřív byly hospody, jejichž provozovatelé brávali na daních stát na hůl, tak dnes občan potkává okna beznadějně zatlučená. Libuje si však při tom u vědomí hřejivé skutečnosti, že stát již o nic nepřichází.

Jiný takový efekt přinesly protikuřácké zákony, motivované obavami ze zdravotních potíží s kouřením spojených. Někdejší hospodští kuřáci napřed lomili rukama, ale dnes se ochotně chodí věnovat svému zlozvyku do vyhrazených prostor, aby se potom zase mohli dvořit jaterní cirhóze v prostředí hrdě kouřeprostém.

Řečený přístup k řešení trablů má dvě roviny, obsahovou a formální. Po obsahové stránce je zde řeč o vyhodnocování vážnosti různých druhů rizika, ale tuto část debaty nyní pomiňme. Pro tento text je důležitější stránka formální: zobecnění konkrétního způsobu vycházení s konkrétním rizikem v konkrétních podmínkách - a jeho následné paušální vymáhání.

Ministerská groteska

To s sebou nese lecjakou legraci. Vyhlásilali Itálie uprostřed nejhoršího covidového průšvihu, že lidé nesmějí vycházet po 21. hodině na ulici, mělo to svůj význam. Teplé podnebí zrovna vyzývá k trávení času ve skupinách, zejména večer, kdy lze předpokládat stoupající vliv alkoholu. Je-li z dobrých důvodů třeba takové jednání omezit, je zákaz patrně namístě.

Když po témže opatření sáhnete v Česku, jako to učinil dnes již exministr zdravotnictví Vojtěch, dosáhnete naopak efektu téměř komického. Uprostřed chladného předjaří nebylo kam jít a prázdnotou zely i ulice velkoměst, a to se zákazem či bez něho. Nebylo takřka nikoho, kdo by byl na ulici, aniž by bezprostředně musel. Zákaz nočního vycházení v takové chvíli sice z definice nenapáchal mnoho škod, ale vzpomínka na něj s námi zůstala coby symbol ministerského pomatení v tom smyslu, o němž mluví tento text.

V uvedeném případě nešlo o mnoho jiného než o nerovný boj za reputaci vládního intelektu. Jindy však může jít o věci důležité, o nichž bude řeč hned.

Jak je vidět, jsme ochotni vyměnit část své svobody za částečnou ochranu před nebezpečím. To je pochopitelné; dějiny pokroku jsou dějinami takových výměn. Semafor také nepovažujeme za brutální omezení základního lidského práva na svobodu pohybu, nýbrž za moudré opatření, jež nám pomáhá přežít tváří v tvář (jiným) řidičům.

Lze očekávat, že na některá omezení mezilidského kontaktu kvůli nebezpečí nákazy novým koronavirem bude lidstvo (či alespoň jeho pozoruhodná část tvořená zákonodárci) nahlížet jako na užitečná per se. Instituce, která bude na svém území nutit lidi chodit v rouškách a dodržovat tři metry od sebe, se bude moci chlubit daleko větší dávkou epidemiologické uvědomělosti než jiná, která takové věci vyžadovat nebude. Tak tomu může být bez ohledu na to, jestli nákaza tou či onou neplechou hrozí více, či méně. Prostě to bude dobře vypadat, a basta.

Stejně tak si představte hostinského, který za rok covidového šílenství zjistil, že se uživí výdejním okénkem s lepším poměrem cena/výkon/pružnost vůči neustálé hrozbě okamžitého uzavření, než by se uživil při běžném provozu. Klíčový ukazatel tržeb na metr čtvereční bude pro něho vypadat lépe, když si otevře stánek v obchodním centru. V té ratejně, kterou obýval dosud, ať je klidně krám se zlevněným textilem.

A tak dále. „Zaměstnavatelé si začnou dávat pozor na to, zda jejich zaměstnanci nejsou nakažení, protože to hrozí vyřadit celá oddělení a firmu ohrozit,“ píše český technologický publicista Patrick Zandl. „Roušky budou nadlouho běžné, běžné budou někde i aplikace, které budou počítat rizikové skóre založené na době od posledního negativního testu a na množství rizikových kontaktů.“ Ani tím to podle Zandla nekončí, můžeme například očekávat státní boj s nadváhou a dalšími rizikovými faktory; přesun všeho, co půjde, do bezkontaktní sféry (včetně bezhotovostních plateb).

Utažené šrouby

To je nějakých zásahů. Vzniká však obava, že za stále větší kusy odevzdané svobody dostáváme stále méně. Omezení mají sklon s námi zůstávat, ačkoli rizika, jimž mají bránit, již odezněla. Skončí-li válka, netřeba válečného komunismu; pravidla nastavená za války však přetrvávají dlouho, jak zjistili například i svobodymilovní Britové po druhé světové válce. Nebo se naopak stane, že riziko nikdy neodezní docela a je třeba bránit se mu permanentně. Hrozba terorismu již nikdy docela nezmizí, pročež návštěva letiště je provždy peklo.

Běh času tak neznatelně utahuje šrouby našich životů až do chvíle, kdy mnohým z nás začne připadat, že ta buzerace zkrátka nestojí za to. To mívá za následek iracionální jednání, jaké vidíme třeba na odmítání vakcín: na jedné straně stojí zanedbatelné riziko komplikací při očkování, na straně druhé tuberkulóza a záškrt. Jasná volba? Pro značné procento z nás nikoli, mimo jiné proto, že pojmy jako očkovací pas vytvářejí představu dvourychlostní společnosti, kdy první třídou jezdí prima očkovaní lidé, kdežto tou druhou neočkovaní vyvrhelové.

To samo o sobě zní přirozeně. Kdo není ochoten udělat si řidičský průkaz, nesmí jezdit autem. Kdo není ochoten nechat se očkovat, nesmí jezdit vlakem (třeba - legislativa v tom směru není hotová nikde, Evropská unie nad očkovacími pasy také váhá). Oba příklady ovládá stejná logika, ale existuje mezi nimi zásadní posun. Dokud si neuděláte řidičák, je vám odepřen jistý kus cesty vzhůru. Ale vlakem jste dosud jezdit mohli bez omezení; nyní však, abyste si tu možnost udrželi, musíte podstoupit něco, co byste možná sami od sebe nepodstoupili (byť nenechat se očkovat je bezpochyby nerozum).

Tak vypadá odvrácená strana ideálu demokracie, jímž je rostoucí vliv jednotlivce na běh věcí. Čím více takového vlivu - moci - má každý z nás potenciálně v rukou (například moci destruktivní jako řidič nebo počítačový hacker), tím větší riziko každý z nás představuje. Tím více je pochopitelně třeba takovému riziku čelit a tím více svobody je nutné za tím účelem odkrojit. Výsledkem je, že i lidé, kteří žádné riziko pro nikoho nepředstavují, se musejí snažit stále více, aby vůbec uhájili svoji existenci v podobě, jakou znají, a nikoli ve formě ekvivalentu neočkovaného vyvrhelství. Z pozitivní motivace se poznenáhlu stala motivace negativní.

Optimismus…?

A to je jen začátek. Existuje škola myšlení, podle níž světu od mnohého současného trablu uleví technologický pokrok. Jedním ze zastánců tohoto technooptimismu, či jak to nazvat, je například renomovaná sesterská publikace Hrotu, týdeník The Economist. Argumentuje rychlostí, s níž farmaceutický průmysl našel hned několik (zřejmě účinných) protikoronavirových vakcín. Libuje si nad zavedením telecommutingu, prací z domova, coby běžné záležitosti a nad poklesem cen energie z obnovitelných zdrojů. Pochvaluje si také nárůst digitálních investic (ve dvou loňských kvartálech v USA předčily investice průmyslové) a rychlé uplatnění nových technologií v praxi.

To všechno bezpochyby jsou důvody k jisté dávce optimismu. Ale jestli to samo o sobě může stačit, je jiná otázka. Když před osmi lety vybuchla nálož v Bostonu při tamním maratonu, byla FBI schopna vygenerovat jména takřka všech lidí, kteří se znali s pachateli útoku, bratry Carnajevovými, přes noc. Jak to? Použila k tomu databázi úřadu pro národní bezpečnost (NSA) zvanou Graph-in-Memory, jež shromažďovala metadata o všech telefonních hovorech v USA. Každý den ji NSA aktualizovala zhruba o miliardu hovorů a superpočítače údaje roztřídily do správných kolonek - volající, volaný, délka hovoru. Vznikl tím pružný „sociální model“ celých Spojených států. Nevíme, jestli a v jaké podobě funguje dosud; o jeho existenci jsme se dozvěděli jen díky svědectví Edwarda Snowdena.

Americký Graph-in-Memory má velmi blízko k psychologickému profilování uživatelů za komerčními účely, jak to dělají sociální sítě v čele s Facebookem, nebo k systému společenského kreditu, jenž do značné míry již funguje v Číně. Digitalizace věcí spěje k centralizaci jejich řízení. Centralizovaná moc má sklon jednat ve vlastním zájmu bez skrupulózního ohledu na detaily (jako je například možnost lyžovat). To s sebou nese oběti poháněné ryze negativní motivací - zhusta do náruče Okamutrumpů.

Zdálo by se tedy, že klíč k lepšímu fungování je v rozhodnutí buď úmyslně rozdělit onu moc (což jde proti smyslu věci), nebo rozdělit pravidla na několikarychlostní (tím směrem jde například snaha Evropské unie nastavit pravidla internetové komunikace podle hesla „čím větší subjekt, tím větší odpovědnost“). Ale takové rozhodnutí žádná technologie za člověka neudělá; tedy, doufejme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.