Je-li politika uměním možného, jak odstupující německá spolková kancléřka často říkala, je ona sama umělkyní nad jiné. Po šestnácti letech takřka nepřetržitých krizí, trablů, komplikací a průšvihů uvádí zhruba sedmdesát procent Němců, že Mutti Merkel dělá svoji práci dobře. Zkuste se zeptat šéfa exekutivy kterékoli vyspělé demokracie, co by za to dal. Odpověď nedostanete, protože nikdo z nich tak dlouho ve funkci nevydržel – s výjimkou předchůdce Merkelové Helmuta Kohla, jenž už je čtyři roky na pravdě boží.

To je nepopiratelný triumf. Kancléřka se stala synonymem pro stabilitu i jistou normálnost poměrů. Nebylo to však zadarmo. Jak přesně s obdobím, jemuž dominovala, zúčtují dějiny, se dozvíme až s odstupem, jehož v tuto chvíli nejsme schopni. Již dnes však jsou zjevné události a oblasti, které při hodnocení její vlády budou patřit ke klíčovým. Uvidíme, že rychlý soud je ošidná věc.

Příliš málo křesťanství

Nejvýznamnější z takových událostí byla uprchlická krize. Evropa netrpí tím, že by měla příliš mnoho islámu, nechala se Merkelová slyšet v debatě o možné islamizaci starého kontinentu, nýbrž tím, že má příliš málo křesťanství. Dcera luteránského pastora dostala příležitost navýšit sumu křesťanského povědomí na konci roku 2015, kdy se přes Středozemní moře a Malou Asii začaly do Evropy valit statisíce migrantů z Blízkého východu. Bylo jich celkem mezi jedním a dvěma miliony.

Na začátku září onoho roku vyhlásila Merkelová, že v Německu jsou všichni tito lidé vítáni. Je nepochybné, že učebnicové gesto křesťanské lásky k bližnímu tehdy pomohlo celému evropskému Západu (k němuž se Česko několikrát výslovně odmítlo přidat) zachovat si nezbytnou dávku sebeúcty. Taková věc se sice nesnadno počítá, ale nepochybně existuje.

Dnes to zní neuvěřitelně, ale tehdy to rozhodnutí podporovaly tři čtvrtiny Němců. Ti chodili na nádraží uprchlíky vítat a brali si je domů. Velmi rychle se však zjistilo, že mezi migranty jsou i lidé složití; že úřady jejich nápor nestíhají; a že armáda Putinových trollů umí každý konflikt nafouknout tak, aby se značná část německé veřejnosti obrátila proti cizincům. „Promiňte, ale jestli se neumíme chovat k člověku v krizi přátelsky, pak tohle není moje země,“ řekla tehdy Merkelová. O dva roky později vyhrála čtvrté parlamentní volby v řadě.

Pasivita horší moci

Ono křesťanské gesto však mělo i svoji druhou stránku. Země, odkud migranti přicházeli, byly v tak strašném stavu i proto, že Evropská unie (čti Merkelová) není schopna hájit svoje zájmy v zahraničí účinně, tedy v případě potřeby i vojensky. Neochota německých politických vůdců k ozbrojeným angažmá je pochopitelná, ale to nestačí. „Začínám se víc bát německé nečinnosti než německé moci,“ citoval na to téma polského exministra zahraničí Radka Sikorského americký časopis Foreign Policy.

Když už kabát shořel, hasila Merkelová svým gestem alespoň požár bližší košile. Celý Balkán byl až po rakouské a maďarské hranice plný Iráčanů, Syřanů a Afričanů. Kdyby Merkelová špunt v podobě otevření německých hranic nevytáhla, riskovala by totální rozkol uvnitř Evropské unie. Nikdo jiný takový tah udělat nemohl. Jak říkal americký mistr reálpolitiky Henry Kissinger: „Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu.“

Shrneme-li to, uvidíme, že na jedné straně stojí zmiňovaná křesťanská láska, ekonomický realismus (Němci levnou pracovní sílu potřebují) a optimismus. „My to zvládneme,“ zněl tehdejší kancléřčin slogan; kdo by to nechtěl slyšet?

Na straně druhé je stejně nepochybné, že otevření německých hranic (samo o sobě vynucené okolnostmi, na nichž nese Německo svůj podíl) povzbudilo další migraci, což nakonec nejvíce posílilo tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana miliardami eur i vyjednávací pákou vůči EU. Kromě toho to nabídlo nepěkné partaji Alternativa pro Německo (AfD) šanci zaútočit na CDU zprava a stát se nejsilnější opoziční stranou. Jednala tedy Merkelová správně, nebo ne? Jednoznačnému hodnocení se to vzpírá.

Příklad uprchlické krize je pro vládu Merkelové symptomatický. Každá z vlastností, jež coby kancléřka prokázala, má svůj hezký i nelichotivý název. Stabilitu lze vysvětlovat jako sebeuspokojení a nehybnost. Ochota ke kompromisu se v očích kritikových promění v bezpáteřnost (vehementním zastáncem tohoto výkladu je třeba týdeník Der Spiegel). Pragmatismus najednou vypadá jako cynismus.

Eurozóna zůstane celá!

To vše bylo slyšet v hodnocení Merkelové při největším systémovém průšvihu, jemuž musela čelit: dluhové krizi. V roce 2012 byl kvůli Řecku v sázce rozpad eurozóny. Nejbližší kancléřčin spolupracovník, ministr financí Wolfgang Schäuble, prosazoval právě tolik: ať Řekové platí, nebo táhnou. „Dokud jsem kancléřkou, zůstane eurozóna pohromadě,“ měla mu podle listu Financial Times odpovědět Merkelová.

Coby tvář Německa (a Unie vůbec) však mezitím dostávala v Athénách co proto: „Zastavte Merkelovou, spusťte demokracii!“ nosili nápisy tamní demonstranti. Její požadavky na finanční disciplínu byly nepřijatelně přísné pro Řeky a zároveň nepřijatelně měkké pro finanční jestřáby typu Schäubleho.

Daniel Deyl

Téměř po deseti letech má Řecko ze všech ohrožených zemí nejstabilnější veřejné finance, a pokud je známo, i Schäublemu se vede dobře. Merkelová – za vydatné pomoci Maria Draghiho v čele Evropské centrální banky – krizi ustála. Tím však příběh evropské finanční soudržnosti nekončí. Loni kancléřka odsouhlasila, že Němci zaplatí až 826 miliard eur, pokud si je půjčí třeba italská vláda a nebude se jí hodit je splácet (a to si pište, že nebude). To zhruba znamená vydání společných eurodluhopisů: za jejich řádné splacení není odpovědná jen vláda, která si peníze půjčila, nýbrž i všechny ostatní vlády zemí eurozóny.

Němci – a křesťanští demokraté především – se něčemu takovému dosud zarytě vzpírali. Merkelová však raději riskuje morální hazard finanční než jakýkoli hazard politický, a zejména takový, který by znamenal bezprostřední ohrožení Unie. S takovým pořadím priorit souhlasit můžete, nebo ne, ale z výsledku (rozpad eurozóny není pro tuto chvíli na pořadu dne) je zjevné, že dosáhla svého.

Klimatický chaos

Jinde už to tak jasné není. Obzvláštní maglajz za sebou Merkelová nechává v oblasti klimatické politiky. Když se po roce 1990 začala angažovat, mluvila o ochraně životního prostředí, jak se tomu tehdy říkalo, více než kdokoli jiný v CDU. V roce 2003 už měla jako šéfka CDU jiné priority: na partajním sjezdu v Lipsku přednesla vizi tak ostře liberální (v ekonomickém smyslu slova), že se jí spolustraníci lekli a Merkelová musela couvat. Nic moc zeleného byste v onom památném projevu nenašli.

Když se však o dva roky později stala spolkovou kancléřkou, byla to ona, kdo prosadil závazné limity pro snižování emisí v Unii (2007), a na schůzce G8 v Heiligendammu dokonce přesvědčila George W. Bushe, aby klimatickou politiku svěřil do rukou OSN (2008). Pak zase přišla finanční krize a Merkelová usoudila, že opasek nelze utahovat z více stran najednou. Ekologické priority šly stranou; zeleně smýšlející lidé to vnímali jako zradu ideálů, mnoho ostatních jako nutnou daň ekonomickému realismu.

A pak přišel rok 2011, havárie ve Fukušimě a o rok později Merkelová znovu otočila. Přišla s uzavřením všech jaderných elektráren na německém území do roku 2022 (předtím se mluvilo o roce 2035). Tím sebrala vítr z plachet Zeleným, ale zároveň zintenzivnila závislost země na ošklivě kouřícím uhlí. Byl to nutný kompromis a investice na dlouhou trať, nebo politický cynismus? Citlivě odhadla přání německých voličů, nebo jednala ve stylu kam vítr, tam plášť?

Nařčení z druhé možnosti zní obzvlášť nahlas při pohledu na zahraniční politiku jejích vlád. Markantní je to ve vztahu k Rusku. Merkelová Putina verbálně nijak nešetří. Když na ni při návštěvě Moskvy poštval svého labradora, protože se dozvěděl, že se kancléřka bojí psů, řekla: „Chápu, proč to dělá. Bojí se vlastní slabosti.“ Když FSB chtěla trochu amatérsky otrávit opozičního aktivistu Alexeje Navalného, byla to Merkelová, kdo prosadil jeho léčení v Německu i následné protiruské sankce. Ale tam, kde o něco skutečně jde, tedy ve věci plynovodu Nord Stream 2, je na jedné lodi se svým předchůdcem Gerhardem Schröderem. Někdejší kancléř svou přítomností v představenstvech Gazpromu i Nord Streamu často vybízí ke srovnání s paktem Molotov–Ribbentrop o rozparcelování Evropy.

Chceme respekt

Stran Číny to není o mnoho lepší. Ještě v roce 2007 přijala kancléřka v Berlíně tibetského dalajlamu. Když však Peking o pět let později s nástupem současného prezidenta Si Ťin-pchinga přitvrdil, na odpor z Německa nenarazil. Naopak, když letí kancléřka do Číny (a byla tam častěji než v Rusku a USA dohromady), derou se němečtí podnikatelé o místo v delegaci tak odhodlaně, že je třeba vypravovat namísto jednoho letadla tři.

I tady však má Merkelová svoje meze: když loni v září čínský ministr zahraničí Wang I dorazil do Berlína s obvyklými výhrůžkami (šlo de facto o zákaz pro Huawei budovat v Německu 5G síť), řekl mu jeho německý protějšek Heiko Maas, že „my své zahraniční partnery respektujeme a právě tolik čekáme od nich“. To je diplomatický ekvivalent toho, co by se v baru dalo vyjádřit jako „chcípni, hajzle“.

A konečně je tu covid-19, zřejmě poslední globální krize, na jejímž odvracení se Merkelová podílela. Zprvu oslnila svým nebývale vřelým televizním projevem, v němž omlouvala nutnost lockdownu. (Normálně mluví tak, že se každému posluchači chce hned usnout. Je to záměr: potenciálně výbušné téma se emocionálně zploští a ve věcném jednání mívá kancléřka s fenomenální pamětí na všechny technikálie obvykle navrch. Němci jejímu způsobu veřejné prezentace politických témat říkají „asymetrická demobilizace“.) Její obliba raketově vzrostla, ačkoli se předtím – právem – říkalo, že je nemocná a unavená.

Laptopy na kopci

První vlnu Němci zvládli bravurně, jenže pak přišla vlna druhá a třetí. Celkem koronavirus pozabíjel devadesát tisíc Němců (při přepočtu na hlavu 2,6krát méně než Čechů), což Němci vnímají jako hrozné číslo. Ještě více nespokojenosti znělo – zejména z bývalé NDR – se stavem internetového připojení. Historky o tom, jak děti běhají s laptopy na nejbližší kopec, aby zachytily signál a mohly dělat úkoly, vládě na oblibě nepřidaly.

Podle kritiků to jde z několika důvodů na vrub i Merkelové. Zaprvé systematicky nepodporovala digitalizaci německé ekonomiky a společnosti obecně, viz laptop na kopci. Zadruhé se osobně neangažovala v očkovací kampani, pročež Němci v proočkovanosti zaostávají. (Zaostávání je samozřejmě relativní – pět ze šesti zemí, které své občany opíchaly četněji než Německo, má více než dvojnásobek obyvatel.)

Třetí problém je znovu ryze politický: hlas Merkelové na domácí scéně nemá tu váhu, jakou měl do roku 2018, kdy se vzdala předsednictví své strany. Když proto potřebovala přesvědčit premiéry šestnácti spolkových zemí, aby si s očkováním (jež je v jejich pravomoci) pospíšili, narazila na neobvyklý odpor. Kancléřka tehdy prý ztrácela svou pověstnou trpělivost, zvyšovala hlas a hrozila rezignací.

To vše proto, že Merkelové uvnitř vlastní partaje nevyrostl (nemohl vyrůst?) důstojný nástupce. Když se na konci srpna utkali v televizní debatě ministr financí, sociální demokrat Olaf Scholz, současný volební lídr CDU Armin Laschet a kandidátka Zelených Annalena Baerbocková, byl to prvně jmenovaný, kdo působil nejlépe – rozuměj nejvíce jako jeho současná nadřízená. Preference CDU, ještě v červenci zdánlivě neotřesitelné, v září klesly na historické minimum. Očekávaná změna exekutivní garnitury přináší pochopitelnou nervozitu.

Osamělý hlas

Merkelová tak je pro dějiny dosud ze všeho nejvíce definována tím, co se za její vlády nestalo. Německá ekonomika se za krize nezhroutila, ale ani se po ní nedigitalizovala a neinovovala dostatečně rychle. Evropská unie se nerozpadla, ale stále nemá vyřešenou vlastní bezpečnostní politiku. Oficiální Německo je stále příznivcem transatlantické spolupráce, ačkoli si je kancléřka sama vědoma toho, že „čas, kdy jsme se mohli spoléhat na druhé, je pomalu u konce“.

Odpůrce kancléřky to motivuje k prohlášením o nutnosti změny. Ale také je to možné vnímat tak, že nám Angela Merkelová říkala, že svět liberální demokracie je v pořádku a stačí jej jen poctivě udržovat. V době, kdy se to mezi ostatními politiky odvážnými revolučními vizemi budoucnosti jen hemží, to už nikdo jiný neříká.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.