Jednu z nejbizarnějších zpráv loňského roku publikovalo na svém webu krátce před silvestrem ruské ministerstvo obrany. Malý Jaroslav Ťuljajev ze sirotčince ve vesnici Černcy v Ivanovské oblasti napsal velitelství raketových vojsk, že by si „chtěl prohlédnout a pokud možno se svézt na velké raketě Jars“, kterou viděl v televizi na přehlídce ke Dni vítězství.

Neuvěřitelné se brzy poté stalo skutkem. Jaroslavovi se ozval zástupce velitele ruských raketových vojsk, generálporučík Igor Fazletdinov, a jeho i další sirotky skutečně nechal povozit na mezikontinentální balistické střele RS-24 Jars – padesátitunovém monstru, které může nést až čtyři termojaderné hlavice zhruba čtyřicetkrát silnější než bomba, která zničila Hirošimu.

Což o to, dětské sny se mají plnit, ovšem popsaná historka je především jedním ze střípků mozaiky, která ukazuje, jak moc se Rusko v minulých letech militarizovalo a jak moc byla válka na spadnutí.

Těch střípků – a často mnohem určitějších – bylo strašně moc: Putinův esej z loňského července, ve kterém otevřeně napsal, že Ukrajinci a Rusové jsou „jeden národ“ a „suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem“, překotné zvyšování rezerv ruské centrální banky, manipulace s cenou plynu dodávaného do Evropy, obrovská vojenská cvičení z loňského roku, která „nenápadně“ přivedla ruská vojska na ukrajinské hranice, podřízení si Běloruska Ruskem a samozřejmě likvidace vnitřních nepřátel v čele s Alexejem Navalným.

Týkalo se to i Česka. Na začátku března přinesl server iRozhlas fascinující zprávu o tom, jak si měsíc před invazí poslal čečenský vůdce (a Putinův „přítel“) Ramzan Kadyrov do stájí v Krabčicích na Litoměřicku pro své plemenné hřebce. Když je majitel stájí odmítl kvůli starším protiruským sankcím vydat, utábořili se Kadyrovovi muži v dodávce před branou areálu a rozpoutali pět dní trvající (dodejme marnou) psychologickou válku.

Knih o tom, jak Putin skrytě připravoval invazi na Ukrajinu, napíší historikové v příštích letech spoustu. Budou mít k dispozici vzpomínky očitých svědků a archivy. Nic z toho zatím neexistuje, pojďme si přesto rozebrat náznaky, které nás měly varovat – pokud bychom byli vnímavější (nebo paranoidnější) – před tím, co Putin chystá.

Prší a venku se setmělo

Krátce po začátku invaze na Ukrajinu prohlásil poslanec Dumy Rifat Šajchutdinov v (ruské, státem kontrolované) televizi, že nešlo o spontánní akci: „Připravovali jsme ji rok, možná déle.“ Jeho slovům můžeme věřit a nemusíme, pravda ale je, že Rusko celý minulý rok „harašilo“ kolem Ukrajiny zbraněmi a prostřednictvím různých klamných a matoucích přesunů hromadilo na jejích hranicích vojáky a materiál. Už v únoru poslal Kreml na hranice tři tisíce výsadkářů. Na konci března začala série přesunů vojsk na západ a během dubna trénovala ruská armáda transport jednotek k ukrajinským hranicím a na Krym, přičemž šlo o největší takové cvičení od roku 2014.

Washingtonský think-tank Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) to už loni v létě chápal jako náznak toho, že „ruské síly jsou připraveny podniknout hluboké ofenzivní operace, spíše než aby byly použity pouze jako odstrašující prostředek proti domnělým ukrajinským pokusům o znovudobytí Donbasu“.

Vojáci a vybavení přitom od hranic mizeli jen velmi pomalu a v září následovalo rusko-běloruské „společné strategické cvičení“ Západ 2021. Rusové využili závislosti Lukašenkova režimu na Kremlu a vůbec poprvé masivně začlenili běloruské jednotky pod své velení. V zemi navíc i po skončení cvičení zůstal značný počet ruských vojáků. K dalšímu kolu hromadění ruských vojsk na ukrajinských hranicích došlo o měsíc později. V polovině listopadu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj oznámil, že jde přibližně o sto tisíc mužů (tehdejší americký odhad činil sedmdesát tisíc), ovšem Putin v televizi popřel, že by se nějaká invaze chystala. Schéma – Rusko posílá vojáky k hranicím, Ukrajina varuje před agresí, Západ je lehce znepokojen, Rusko popírá zlé úmysly – se poté stalo prakticky každodenní realitou až do vypuknutí války.

Už na začátku prosince každopádně ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov varoval, že Rusko chystá na konec ledna letošního roku eskalaci „velkého rozsahu“. K podobnému závěru došly rovněž americké zpravodajské služby.

Armáda, vlast, víra

Příprava invaze byla ale až posledním krokem, jemuž předcházela dlouholetá militarizace ruské společnosti, kterou dokonale symbolizuje malý Jaroslav na mezikontinentální balistické střele. V květnu 2020 (k 75. výročí porážky Hitlera) byla v Kubince nedaleko Moskvy vysvěcena 95 metrů vysoká Hlavní katedrála ozbrojených sil Ruska. Podlaha a schody jsou odlity ze železa německých tanků a mozaiky zobrazují slavné okamžiky ruské vojenské historie – porážku Napoleona i Hitlera, invazi do Maďarska (1956), okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, „vynucení míru na Gruzii“ (2008) či „návrat Krymu“ (2014). Dodejme, že v chrámu, perverzně propojujícím militarismus, vlastenectví a pravoslaví, je záměrně ponecháno prázdné místo a Vladimir I. Ukrajinobijec by se na nějaké té budoucí mozaice obzvláště vyjímal.

Putin kromě toho systematicky obnovoval staré vojenské tradice z dob Sovětského svazu i carského Ruska a 29. října 2015 (výročí založení leninského Komsomolu) zřídil mládežnickou polovojenskou organizaci Junarmija, připravující děti k boji za vlast. Zdaleka ale nejde jen o militarismus. V Putinově duši se toho od jeho nástupu k moci v roce 2000 odehrálo mnohem víc. Někdy během té doby sám sebe přesvědčil, že jeho historická úloha spočívá v obnově velikého Ruska a sjednocení všech východních slovanských plemen. V tradičním ruském ideovém schizmatu – přiklonit se k Evropě, nebo ji coby zvrácenou a dekadentní zavrhnout – si pak jednoznačně vybral druhou variantu.

V duši pana účetního

Putin je svým založením spíš účetní než myslitel, a tak mu své služby na této pouti poskytlo několik (žijících či dávno zemřelých) duchovních průvodců – spisovatel a Západem pohrdající slavjanofil Konstantin Leonťjev, proroci eurasianismu Lev Gumiljov a Alexandr Dugin – a zřejmě ze všech nejvíc obskurní emigrantský filozof Ivan Iljin.

Názory Iljina (1883 až 1954) zprostředkoval Putinovi režisér Nikita Michalkov. Roku 2005 pomáhal Putin s převozem jeho ostatků do Ruska, osobně zaplatil pomník a později rozesílal Iljinovy knihy politikům a vysokým státním úředníkům. Vlastně se není co divit. Iljin vždy zdůrazňoval speciální úlohu starého i budoucího „nového“ Ruska ve světových dějinách, mínil, že jeho „nejvyšší vládce“ má být nadaný výkonnou i zákonodárnou mocí, tvrdil, že neohraničená svoboda je „buď dětinský sen, nebo ďábelské pokušení“, odmítal poklonkování Evropě („Nejsme žáky ani učiteli Západu. Jsme žáci Boží a učitelé sebe samých.“) a o ukrajinské nezávislosti se vyjádřil jako o snahách buněk opustit tělo.

Již zmíněný Putinův loňský esej (ať už ho reálně psal kdokoli) byl vyvrcholením tohoto myšlenkového obratu a Západ to měl brát jako varování. Už jen proto, že hrozby nejmocnějšího světového diktátora by se měly brát vážně.

Uklízení ze stolu

Když se Stalin chystal na druhou světovou válku, rozpoutal Velký teror, který připravil o život miliony lidí a vyhubil takřka kompletní velení Rudé armády. Do „úklidu“ se dal i Putin, ovšem počínal si přece jen daleko jemněji. V průběhu celého Putinova prezidentství stát stále víc a víc pronikal do školních tříd, soudních síní, policejních služeben a volebních místností, o médiích nemluvě. Kvalitativně nová situace nastala v roce 2017, kdy se zákon „o zahraničních agentech“ rozšířil na média. Cenzurní úřad – Roskomnadzor – od té doby nutil nepohodlná média či novináře, aby veškeré své výstupy (včetně třeba tweetů) označovali tímto souslovím, což vedlo k jejich rychlé ekonomické likvidaci. Loni Kreml tento hon na svobodu dál zintenzivnil, což znamenalo pád mnoha „posledních mohykánů“.

Když se chystáte přepadnout cizí zem a do vašeho repertoáru patří (v Sýrii důkladně vyzkoušené) masakrování a zastrašování civilistů, samozřejmě nechcete, aby o tom někdo mluvil, natož psal. Nevládní organizace Memorial sbírala od dob perestrojky důkazy o zločinech stalinismu a porušování lidských práv v Rusku. Vydržela to dělat až do loňského prosince, kdy ji Nejvyšší soud na základě zákona „o zahraničních agentech“ zakázal.

Vojtěch Velický

Obzvlášť zavilí nepřátelé Kremlu mívali odjakživa nehoráznou „smůlu“, a když si nedali říct, končilo to vraždou, ať už šlo o politiky (Němcov), novináře (Politkovská), či zběhy z tajných služeb (Litviněnko). Pořádek bylo nutno zjednat i před válkou. V srpnu 2020 se nejznámějšího ruského opozičního politika Alexeje Navalného pokusilo otrávit komando tajné služby FSB, loni v lednu ho zadržela moskevská policie, o měsíc později dostal v zinscenovaném procesu 3,5 roku za zpronevěru. Letos v březnu přibylo dalších devět let.

Devizové rezervy & svěřenské fondy

Když Západ v roce 2014 uvalil na Rusko sankce kvůli obsazení Krymu, reagoval Kreml mimo jiné zákazem dovozu – italských, francouzských a holandských sýrů. Rusové je vzápětí začali „kuchtit“ ve svých kuchyních a mlékárny brzy do obchodů dodaly ruské výrobky. Mnozí se „parmazánu“ s přimíchaným palmovým tukem smáli, jenže Rusové tyto obludnosti vlastenecky kupovali a tvrdili, že se bez západního luxusu obejdou.

Moskva se ve skutečnosti zdaleka neomezila jen na parmazán a minimálně od obsazení Krymu se snažila co nejvíce snížit závislost na Západu a neustále posilovala spojenectví se svým největším obchodním partnerem, Čínou: zatímco v roce 2016 činila hodnota vzájemného obchodu zhruba sedmdesát miliard dolarů, loni – po rekordním meziročním skoku o 35,9 procenta – už to bylo 146,9 miliardy. Díky vysokým cenám surovin dokázalo Rusko kromě toho nahromadit nebývale vysoké devizové rezervy. Od nejnižší úrovně v dubnu 2015, kdy jejich výše dosahovala „pouhých“ 350 miliard dolarů, se těsně před přepadením Ukrajiny vyhouply na více než 640 miliard. A důležitá byla i jejich struktura, když pouze šestnáct procent z nich bylo v dolarech. Loni na podzim začalo navíc Rusko cíleně snižovat dodávky zemního plynu, a manipulovat tím jeho cenou na evropském trhu. Hlavně kvůli tomu stouply v říjnu během jediného dne ceny termínovaných kontraktů na dodávku plynu o čtyřicet procent.

Zařídit se uměli i chytřejší oligarchové. Když Británie přidala letos 3. března do sankčního seznamu těžaře a investora Ališera Usmanova (jeho majetek se odhaduje na více než osmnáct miliard dolarů), jeho mluvčí s klidem namítl, že Usmanov již není „legálním vlastníkem mnoha těchto aktiv“, protože je vložil do svěřenských fondů.

Omyly okresních návladních

Omlouvat všeho schopné diktátory, projektovat si do nich své vlastnosti a nechápat, že zlo ze světa ještě nezmizelo, bohužel dlouhodobě patří do evropské politiky. Stalinovi dělali užitečné idioty třeba spisovatelé Lion Feuchtwanger, Henri Barbusse, George Bernard Shaw či americký velvyslanec v Moskvě Jo­seph E. Davies, který byl roku 1937 osobně přítomen jednomu ze stalinských monstrprocesů, a co viděl, zhodnotil slovy: „Jsou vinni. Býval jsem okresním návladním a vyznám se v tom.“

Putinovy užitečné idioty všichni známe, ale ukolébat se mu podařilo mnohem víc lidí (autor tohoto článku není žádnou výjimkou). Celá léta přitom vystavoval na odiv své diktátorství, velkoruskou ideologii, rozchod s Evropou i přebujelý mesiášský komplex. Sled událostí z posledního předválečného roku pak – alespoň ze zpětného pohledu – poměrně jasně signalizoval, co chystá. Bohužel bylo velmi pohodlné to ignorovat.