Je celkem dobře a bohužel docela pravidelně opakovanou zkušeností revolučního hnutí, že revolucionáři ke svému budoucímu vítězství nutně potřebují nejprve porazit historii. Ta je z jejich pohledu plná útlaku a zločinů, které dopředu ospravedlňují zločiny nové, páchané v zájmu těch zářných spravedlivých zítřků.

Proto je třeba svrhnout sochy velikánů i mariánské sloupy a lidu vysvětlit, že to byl všechno podvod a ve skutečnosti bylo všechno jinak. Svoboda a demokracie nemohou zůstat historicky nejúspěšnějším uspořádáním společnosti, když ve skutečnosti sloužily jen k útlaku jiných etnik a menšin sexuálních a asexuálních. Západ už toto nové „poznání“ rozjel, ale u nás v postkomunistickém světě je to vzhledem k dosud živým zkušenostem trochu složitější, a tak je vítána jakákoli příležitost, jak revizi našich dějin alespoň trochu protlačit do veřejného prostoru.

Aby se nemohly opakovat

Nedávné osmdesátiny Václava Klause byly takovou příležitostí, která nemůže být pominuta. Pro budovatele světlých zítřků je Klaus temnou postavou z hlubin devadesátek, které pro ně nejsou dobou návratu svobody, obnovení demokracie a bezprecedentní proměny zkrachovalé komunistické ekonomiky ve standardní, světu otevřený trh naplňující rostoucí potřeby lidí prostřednictvím inovací a růstu produktivity. Pro rudo-zelené revolucionáře i pro ty se zkříženými hnáty je to doba nástupu brutálního kapitalismu, tedy z definice korupce a zlodějiny. Nikoli náhodou říká pirát Bartoš: „Chceme vytvořit takový systém, aby se nemohly opakovat devadesátky.“

Nutno říct, že dnešní systém je vůči opakování devadesátek už dostatečně odolný. Například v roce 1995 by se určitě nestalo, že by policisté srazili k zemi občana, odvlekli ho na služebnu a na ulici nechali jeho tříleté dítě jen proto, že dotyčný neměl nasazenou roušku. Kdyby to v nějakém pomatení smyslů učinili, druhý den by nebyli policisty a třetí den by nebyl policistou ani policejní prezident. Dnes zřejmě dostanou medaili za chrabrost.

To mimochodem docela dobře koresponduje s „moderním“ pojetím studia nedávných dějin v provedení historiků kolem Filozofické fakulty UK a jejího děkana Michala Pullmanna. Tahle parta se intenzivně snaží rozostřit hrany zlomu, který jsme někteří na vlastní kůži zažili po listopadu 1989.

Jde o kvalitativní zlom oproti tradiční levicové kritice české transformace, která je starší než dvacet let. V roce 1998 vyhrál volby Miloš Zeman se sloganem o spálené zemi, na což masa lidí slyšela jednak kvůli čerstvé zkušenosti s Viktorem Koženým a četnými dalšími tuneláři, ale především kvůli vrcholící měnové krizi. Zeman přitom dobře věděl, že transformace má své náklady, a její podstatu nikdy nezpochybnil.

Dnes je situace jiná. Nyní se nehraje o to, aby se devadesátky neopakovaly, jak říká Bartoš, ale aby se za čtyřicet let opakovat nemusely. A to se vším všudy. Protože každý líc má svůj rub a naopak.

Zatím stále 17. listopad vyvolává jako asi jediné výročí masově pozitivní emoce a vzpomínky. Že by bez těch let poté vlastně nebylo na co vzpomínat, mnohým nedochází. A už vůbec málokomu dochází, že nebýt tehdejšího nového a na postkomunistické poměry velmi kompetentního vedení, mohlo to být mnohem horší.

Stará moudrost praví, že udělat z akvária rybí polévku není žádný kumšt. Ale udělat z rybí polévky akvárium je zázrak. U nás ten zázrak trval v zásadě nějakých pět šest let. Jak je pro mnohé složité pochopit, o co tehdy šlo, famózně dokumentuje nedávná „kauza“ Hospodářských novin s tzv. Klausovou půjčkou Sovětskému svazu v roce 1989. Ekonomičtí novináři zde předvedli kouzelnou nekompetenci, když vůbec netušili nic o fungování vzájemného obchodu uvnitř RVHP v tzv. převoditelných rublech a formální vyřešení pohledávky vzniklé z přebytku na clearingovém účtu vylíčili jako regulérní dolarový úvěr Sovětskému svazu poskytnutý už po revoluci - tajně a zákeřně.

Pavel Páral

Je třeba vědět, že dva tři roky před památným listopadem Sovětský svaz Michaila Gorbačova mlel víceméně z posledního, už se mu nechtělo dodávat svým satelitům zcela konvertibilní ropu za převoditelné rubly a dožadoval se dolarů nebo alespoň obdobně konvertibilního spotřebního zboží, které ale centrálně plánovaná ekonomika vyprodukovat z definice nedokáže. Tři čtvrtiny exportu směřovaly Sovětům. To, že o těch pět let později stejný objem obchodu směřoval na opačnou světovou stranu, je obdivuhodný výsledek. Jeden z mnoha.

Nicméně ani tenkrát mnozí nechápali, co se děje. Disidentští ekonomové osmašedesátníci vytrvale prosazovali gradualistické reformy a léta pak mluvili o ukvapeném vyklízení východních trhů. Podobné názory ale sdíleli i respektovaní ekonomové ze Západu, jako byl Jan Švejnar. Realita však byla značně odlišná od jejich představ. Obchodní vztahy v postkomunistickém prostoru se rozpadly ze dne na den. Ropa a plyn se prostě začaly účtovat v dolarech a kompresory z ČKD, které byly technologicky zaostalé už v šedesátých letech, najednou nikdo nechtěl. To bylo třeba řešit. A to tak, aby to fungovalo hned a jednou provždy. Ne jako dnešní IT systémy státní správy.

Živnostnická generace

Euforie ze svobody byla celkem nepřekvapivě spojena s touhou podnikat. Socialistické vlastnictví výrobních prostředků bylo lidmi vnímáno jen jako druhá strana mince vedoucí úlohy KSČ. Malá privatizace spuštěná pár měsíců po revoluci byla nevyhnutelná. Jasně že byla příležitostí pro veksláky a různé šejdíře, ale především porodila novou živnostnickou generaci. I díky tomu máme ze všech postkomunistických zemí jeden z nejsilnějších sektorů malých a středních podniků a silnou střední třídu. Tenkrát to znamenalo, že se na pultech řeznictví ze dne na den objevila svíčková a telecí játra. A když kapal kohoutek, soukromý instalatér přišel druhý den, na rozdíl od instalatéra OPBH. Proč to bylo pro tehdejší obyvatelstvo této země důležité, nejspíše mnoho lidí zjistí, až nám obecní úřady v rámci rozvoje dostupného nájemního bydlení v obecních bytech ty okresní podniky bytového hospodářství znova zavedou.

Otevřené hranice, které jsou dnes často vnímány jako jediný bohulibý výdobytek revoluce, by byly bývaly k ničemu, kdyby se velmi odvážně nezavedla směnitelnost koruny. Komunistická měna nebyla měnou v pravém slova smyslu. Kurz v zahraničním obchodě byl složitým systémem koeficientů, kterými se přepočítávalo to, co bylo v kurzovním lístku. Prakticky každé zboží mělo svůj vlastní přepočet z cizí na českou měnu. To, že tehdejší Státní banka československá dokázala během jediného roku připravit systém směnitelnosti, prohnat ho legislativou, sehnat úvěrové linky na držení kurzu, který spočetla a musela ho tvrdě hájit před Mezinárodním měnovým fondem, je výkon, který zaslouží hluboký respekt.

K tomu bylo nutné změnit daň z obratu na DPH. Každé prodávané zboží mělo jinou daňovou sazbu. A všechny ceny byly úředně nařízeny. Mnoho základních potravin mělo sazbu zápornou, takže byly dotovány. Narovnání znamenalo masivní zdražení základních životních potřeb, s nímž se lidé museli vyrovnat. A ve firmách se to muselo odrazit ve mzdách. Chtělo to politickou odvahu, o jaké se dnešním politikům ani nezdá. A také makroekonomickou kompetenci, aby se ceny neutrhly ze řetězu a nezničily lidem úspory. Byli jsme jedinou z postkomunistických zemí, která se při transformaci obešla bez hyperinflace.

Nejoblíbenějším terčem kritiky devadesátek je samozřejmě privatizace. Obvykle opět bez znalosti reálií. Kromě malé privatizace, o níž byla řeč, zde byly restituce, s nimiž ekonomové ve vládě nebyli moc komfortní, ale nakonec se historicky ukázalo, že šlo o velmi efektivní nástroj rekonstrukce domácího kapitálu. Ten neexistoval, což předurčovalo to, co mohl stát se státními podniky dělat. Vzývána je ukázková privatizace Škody, což byla nicméně cesta, která neměla pokračování. Výnos byl záporný, protože stát musel fabriku očistit, převzít obří závazky a věřit, že to dobře dopadne. Tak to bylo při privatizacích zahraničnímu kapitálu prakticky vždy. Příkladem jsou banky privatizované na přelomu století. Prostě mělo to smysl, ale ne vždy a ne v masovém měřítku. Mimochodem, tuto cestu strategických prodejů zahraničním investorům oslavovali velmi často titíž lidé, kteří nyní kuriózně naříkají nad tím, že ze země odtéká na dividendách každoročně tři sta miliard korun.

Kuponová privatizace bezesporu splnila svůj účel a většina životaschopných podniků našla nějakého konkrétního vlastníka. Mnoho fabrik padlo, ale tomu se vzhledem ke konkurenceschopnosti českého průmyslu nelze moc divit.

Ano, je zcela nesporné, že privatizaci doprovázelo tunelování a různé podvody. Účastnili se jich i politici a vysocí státní úředníci. Šlo se tomu ale vyhnout? Neexistuje historický případ, kdy velké přerozdělování majetku v revoluční době nedoprovázela kriminalita. Určitě se proti ní dalo udělat více, ale i méně. Nešlo zdaleka jen o zákony, ale i o kompetenci a zkušenost policie. Mimochodem, hospodářská kriminálka jako součást StB byla z politické logiky rozehnána.

O reálném výsledku privatizace svědčí jeden nepříliš známý ukazatel, který se jmenuje úvěry na trvale se obracející zásoby. To v sedmdesátých letech komunistická vláda, aby měla finance na stavbu jaderných elektráren, odčerpala z podniků pracovní kapitál více než stoprocentní daní ze zisku a nahradila ho úvěrem.

Ten činil v roce 1990 zhruba 110 miliard korun a byl pravidelně překlápěn. To skončilo a podniky ho musely začít splácet nově vzniklé Konsolidační bance. Pro posouzení objemu - v roce 1990 činil HDP země 680 miliard korun. Tuto astronomickou sumu se podnikům podařilo do počátku našeho století většinově splatit. A to je v zásadním rozporu s často líčenou apokalypsou českého průmyslu v devadesátých letech.

V roce 2005 spočítalo ministerstvo financí řízené socialistickým ministrem Bohuslavem Sobotkou náklady na transformaci během patnácti let na nějakých 570 miliard korun, tedy 18 procent tehdejšího hrubého domácího produktu. To téměř odpovídá sekeře zaťaté touto vládou za dva roky pandemie. Zlaté devadesátky.

Lidem opět směřujícím ke světlým zítřkům, s nimiž jsme se tenkrát s radostí rozloučili, to však těžko vysvětlíte.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.