Tento víkend může dramaticky proměnit příběh turecké demokracie. Voliči jdou k urnám prvního kola prezidentských a parlamentních voleb, kdy prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho strana AKP čelí dosud nejtužšímu odporu opozice za posledních dvacet let, jež u moci strávili. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Erdoğan stále citelněji ztrácí na Kemala Kılıçdaroğlua, čtyřiasedmdesátiletého kandidáta podporovaného sjednoceným blokem opozičních stran.
Kılıçdaroğlu, stálice sekularistické Republikánské lidové strany (CHP), kandiduje na jediné funkční období, během něhož má v úmyslu obnovit demokratickou povahu turecké vlády a odmítnout prezidentský systém vlády tvrdé ruky, jejž Erdoğan praktikuje od roku 2017.
Zemětřesení pro změnu
Poslední průzkumy z minulého týdne (pozdější jsou ze zákona zakázány) dávají Kılıçdaroğluovi teoretickou šanci zvítězit hned v prvním kole. V případném druhém kole by pro opozičního politika hlasovalo 55 procent Turků a 45 pro současného prezidenta. Znamená to mírný nárůst šancí opozičního kandidáta oproti vývoji preferencí z předcházejícího týdne.
Vzhledem k Erdoğanovu vlivu na média není vítězství opozice nijak samozřejmé. Během let Erdoğanova panování však nikdy neměla pro voliče více přitažlivosti než letos. Jedním z bezprostředních důvodů je celoturecké rozhořčení nad laxním přístupem Erdoğana a spol. k následkům ničivého zemětřesení, které si v únoru vyžádalo padesát tisíc mrtvých. Mnoho lidí tehdy zemřelo v troskách bezpočtu staveb, o nichž se odborníci domnívají, že byly vůči zemětřesení málo odolné.
Erdoğan je jedním z nejvýraznějších vůdců počátku 21. století. Svým stylem vlády proměnil tvář své země a předznamenal vzestup četných nacionalistických demagogů jinde ve světě. V roce 2003, v roce, kdy se Erdoğan a nábožensky smýšlející Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) dostali k moci, psal americký think-tank Freedom House sebevědomě o „expanzi svobody“ po celém světě. Vítal náznaky změn i v jinak silně etatistickém Turecku. Letošní výroční zpráva však již Turecko uvádí jako iniciátora více než deset let trvající globální „demokratické recese“.
Erdoğanův vlastní vývoj to kopíruje. Před dvaceti lety byl liberálním reformátorem (v ekonomickém smyslu slova), který z funkce premiéra v první dekádě nového tisíciletí poháněl ekonomický boom. Když se však turecké sny o vstupu do Evropské unie rozplynuly a Západ se zabýval především finanční krizí, obrátil se Šéfturek na jih a na východ; přijal roli náboženského nacionalisty a jal se demontovat dědictví mnoha desetiletí kemalistického sekularismu. Za povstání takzvaného arabského jara v roce 2011 této role využil – a turecký model demokracie se v regionu výborně uchytil.
O moc jde až v první řadě
Čím déle však turecký prezident ve funkci zůstává, tím je jasnější, že jeho jediným zájmem je udržet a konsolidovat vlastní moc. Ve dvacátých letech 21. století se tento turecký model proměnil ve volenou autokracii, postavenou na obvyklých základech: diktát většiny, štvavé kulturní války, ukřivděnost vůči Západu a paranoia ohledně domácích i zahraničních spiknutí. Naprosté ovládnutí klíčových státních institucí, zastrašování disidentů a neustálé narušování svobody tisku v zemi tak nějak už patří k věci.
Letošní zpráva švédského V-Dem Institute mapovala deset let trvající proces „autokratizace“ po celém světě, přičemž řady světových volených autokracií se v roce 2023 rozrostly na 56 zemí. Erdoğanovo Turecko je prominentním, průkopnickým členem této smečky. Stal se vzorem pro podobné typy (namátkou v Maďarsku a Indii) ještě dlouho předtím, než to ve velkém spustili Donald Trump v USA, Jair Bolsonaro v Brazílii nebo (v míře o ždibíček civilizovanější) Boris Johnson v Británii.
Zdá se však, že turečtí voliči (zejména ti, kteří jdou k volbám poprvé) na změnu letos tlačí silněji než dosud. Někteří analytici pasovali Kılıçdaroğlua do role podobné té, již chtěl původně hrát americký prezident Joe Biden. Ten si předsevzal vytvořit jakýsi most, po němž by k moci přešla nová generace politických vůdců (než se kvůli nečekané odolnosti Donalda Trumpa rozhodl kandidovat i na druhé funkční období).
Vítězství turecké opozice a konec Erdoğanova režimu by proto mohly znamenat mnoho. Na zásadní posun v domácí hospodářské politice bylo již včera pozdě. Na světové scéně by jeho porážka mohla vést ke zdravějšímu vztahu mezi Tureckem a Západem, uvolnit cestu Švédska do NATO a posunout nejasný postoj Turecka k válce mezi Ruskem a Ukrajinou blíže ke konsenzu NATO.
První kolo voleb se bude konat tuto neděli. Již o půlnoci (pro českého čtenáře o hodinu dříve) by měly být k dispozici předběžné výsledky; ty oficiální oznámí úřady v pátek 19. května. Případné druhé kolo se bude konat 28. května.
