Tento sloupek není o tom, že pod tlakem rostoucí lidské populace je to marný boj. Je o naději, že když se dá přírodě šance, dovede předvést až zázračný comeback.

Aby se „mobilizovala politická vůle a nasbíraly peníze z veřejných i soukromých zdrojů“, dostává větší prostor ohrožení před šťastnými příběhy.

Jasně, lidé si vzpomenou, že třeba díky úsilí pražské zoo a dalších chovatelů se podařilo zachránit a vrátit do přírody koně Převalského. Ale že třeba v Krugerově národním parku v Jižní Africe, proslulém svými slony, nebyli před 120 lety vůbec žádní? Jsou to „migranti“ z África Oriental Portuguesa, jak se tehdy říkalo Mosambiku. Všichni vědí o pytlačení nosorožců tamtéž, ale že jihoafrických „bílých“ nosorožců bylo tehdy dvacet, zatímco dneska tak tisíckrát tolik?

Indických lvů bylo v roce 1900 sotva dva tucty, dneska jich je sedm set. Na Dálném východě před šedesáti lety přežívalo sotva sedmdesát tygrů. Dnes je jich přes pět set a šíří se přes hranice do Číny.

Abychom si dali něco mořského: když byl v roce 1966 celosvětově zakázán lov „zpívajících velryb“, keporkaků dlouhoploutvých, zbývalo jich ve všech oceánech posledních pět tisíc kusů. Dneska dosáhli skoro stejné početnosti jako před zahájením komerčního velrybářství, je jich možná 150 tisíc, možná víc.

To je na tom to nadějeplné: dokud nepřijdete o všechno, dovedou se při dobré ochraně populace mnoha ohrožených druhů, včetně charismatické megafauny, fantasticky vzpamatovat – a s nimi i celé ekosystémy.

To platí nejen o savanách, džunglích nebo mořských rezervacích, perfektní obnovu dovede předvést i česká příroda.

Když jí dáme šanci.