Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Dánsko dlouhá léta obsazuje nejpřednější místa žebříčků kvality života. Kromě toho mělo odvahu vyjednat si výjimky a prosadit vlastní imigrační politiku.
Ještě v devadesátých letech minulého století mělo Dánsko vůči přistěhovalcům doširoka otevřenou náruč. Nabízelo azyl, pracovní příležitosti, slučování rodin, státní občanství i štědré sociální dávky.
Vstřícnost vůči příchozím z různých koutů světa vrcholila kolem roku 1983 a shoda panovala mezi všemi hlavními stranami. Zhruba ve stejné době však začali přistěhovalci více a více štěpit dánskou společnost. Ropné šoky, vleklý irácko-íránský konflikt a neobyčejně štědrý sociální stát zapříčinily nevysychající příliv žadatelů o azyl i o pracovní povolení.
Statistiky začaly zároveň ukazovat, že někteří přistěhovalci vykazují vyšší míru kriminality, vyšší nezaměstnanost, nižší vzdělanost a obecně značnou neschopnost se integrovat. Konkrétně šlo o přistěhovalce, kteří do Dánska přišli z prostředí islámských náboženských, kulturních a životních návyků.
Mnozí politici zbystřili a začali se vůči imigraci stavět podstatně rezervovaněji. Zprvu to zdůvodňovali přílišnou zátěží, kterou přistěhovalci představují pro sociální systém a rozpočtovou odpovědnost.
Brnkali na noty, na které je dánská společnost, stejně jako ostatní severské, velmi háklivá. Vnitřní soudržnost, silné rovnostářství, štědrost sociálního systému a současně rozpočtová odpovědnost jsou hodnoty, o nichž se na severu příliš nediskutuje.
Politika vůči azylantům i gastarbeiterům se proto začala měnit. Zpočátku to šlo velmi pomalu, neboť s restriktivní politikou souhlasila jen středopravá část politického spektra, a to ještě s největší opatrností. Levice naopak stála na pozici co nejotevřenějších hranic. A tak imigrantů přibývalo. Přicházeli noví a za nimi jejich rodinní příslušníci. Rodiny přistěhovalců vykazovaly mnohem vyšší porodnost a utěšeně se rozrůstaly.
V roce 1985 žilo v pětimilionovém Dánsku necelých 200 tisíc osob narozených jinde, o deset let později to už bylo přes 300 tisíc a o dalších pět let později takřka 400 tisíc. S jejich přibývajícím počtem se kupily problémy s neochotou přistěhovalců přizpůsobit se a rostly výdaje na sociální dávky. Když v zemi navíc začali působit radikální imámové, kteří prosazovali šaríu a stavěli se proti náboženské a lidskoprávní toleranci, začala trpělivost dánské společnosti praskat ve švech.
Zlom přišel v polovině devadesátých let. Nově vzniklá Dánská lidová strana (DF) prezentovala imigraci nejen jako ekonomický a sociální problém, ale i jako hrozbu pro národní identitu a bezpečnostní riziko číslo jedna. Ve svých prvních volbách získala roku 1998 přes sedm procent hlasů, o tři roky později se vyšvihla až na dvanáct procent. Především pod jejím tlakem Kodaň spustila opravdu zásadní reformy imigrační politiky.
Právě volby 2001, v nichž vládnoucí sociální demokraté (SD) zaznamenali pořádný výprask, přispěly k tomu, že na restriktivních reformách začaly spolupracovat vlády bez rozdílu orientace. SD si totiž uvědomila, že v otázce přistěhovalectví a nepřizpůsobivosti části imigrantů nemůže jít proti vůli vlastních voličů.
Totéž už delší čas věděli středopraví liberálové ze strany Venstre. Stejně jako v případě SD pro ně byli varováním lidovci, kteří oběma formacím ubrali notný počet příznivců.
A tak ať už vládly kabinety vedené Venstre (2001 až 2011 a 2015 až 2019), či sociálními demokraty (2011 až 2015 a pak od roku 2019 doteď), měnily dánskou legislativu zásadně zpřísňujícím, ale přitom dostatečně pragmatickým směrem.
Dánská imigrační legislativa se změnila více než stokrát. Kodani v této politice pomáhaly zásadní výjimky z evropského práva v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, které si vyjednala na začátku devadesátých let po odmítnutí takzvané Maastrichtské smlouvy. Tyto výjimky umožňují Dánům zacházet se státními příslušníky neunijních zemí podle jejich vlastních pravidel, aniž by se tím dostávali do konfliktu s Bruselem a Evropským soudem pro lidská práva.
Dánská politika se především soustředila na preventivní „odstrašování“ potenciálních žadatelů o azyl, tak aby se pro ně země stala co nejméně atraktivní destinací. Počet žádostí se během posledních šesti let opravdu snížil a ruku v ruce s tím poklesl počet povolení k pobytu udělených na základě azylu z řádově tisíců ročně na nižší stovky.
Vlády škrtaly sociální dávky pro uprchlíky a detenční centra se z přívětivých sociálních institucí změnila v lepší věznice. Nová úprava umožnila vládě zabavovat majetek uprchlíků na pokrytí nákladů na jejich přijetí. Platit začal i zákon o outsourcingu vyřizování víz, jehož prostřednictvím jsou žadatelé nasměrováni do třetí země, kde se jejich žádost posoudí. Spolu s registrací žádosti jsou všichni žadatelé o azyl v Dánsku posláni do přijímacího střediska v hostitelské zemi mimo EU.
Aby přistěhovalci ze sloučených rodin mohli pobírat sociální dávky, musejí již drahnou dobu uzavírat a dodržovat smlouvy. V nich se zavazují absolvovat do jistého termínu náročný jazykový kurz, těžkou zkoušku prokazující znalost dánských reálií, základních principů demokracie a oddanost „dánským hodnotám“. Navíc musejí povinně přijímat pracovní nabídky, které dostanou.
Nedodržení těchto podmínek znamená konec trvalého pobytu, a tím i konec nadějí na občanství. Symbolickou sílu závazku navíc zesiluje povinnost uzavřenou smlouvu stvrdit podáním ruky.
Oficiální vládní strategie z roku 2018, příznačně nazvaná „Jedno Dánsko bez paralelních společností – bez ghett v roce 2030“, označila za nepřijatelnou existenci izolovaných komunit přistěhovalců, v nichž „dánské hodnoty a normy nejsou primární“.
Do slovníku byl zaveden pojem ghetto („ghettoer“). To označuje lokality souvislého osídlení, které splňují kombinaci určité míry nezaměstnanosti (více než čtyřicet procent lidí ve věku 18–64 let nechodí do práce ani do školy), kriminality (více než 2,7 procenta obyvatel bylo odsouzeno), úrovně vzdělání, výše příjmů a vysokého podílu obyvatelstva nezápadního původu (více než padesát, respektive šedesát procent).
Při splnění těchto podmínek přichází radikální zásah, který často znamená fyzickou demolici dosavadní zástavby a následnou rekonstrukci či přímo budování nových domů a bytů. Součástí je přísná kontrola nad tím, kdo může v takto vymezených ghettech žít a kdo se tam smí přistěhovat.
Odvážný je i přístup k potírání kriminality. Některé zločiny osob žijících v ghettu jsou automaticky trestány přísněji než u jiných občanů. Na místě bývá značně posílena přítomnost policie. Kromě represe se však silně uplatňuje prevence v podobě cílené pomoci při začleňování dětí, mládeže i dospělých do vzdělávacího systému a do trhu práce.
V roce 2019 pravice zpřísnila omezení přístupu k trvalému pobytu pro válečné uprchlíky a také možnost slučování rodin. Vláda se již nezaměřuje na integraci uprchlíků, ale na přípravu jejich návratu do země, z níž přišli.
Azyl je považován za dočasný. Platí jen do doby, kdy dánská vláda označí zemi původu za bezpečnou. Na uprchlíky je nahlíženo jako na lidi, kteří mohou být kdykoli deportováni. Kroky k jejich integraci se omezují jen na nezbytné minimum.
Dánsko má stejně jako všechny evropské země problémy s demografickým vývojem. Chybějí mu zaměstnanci v mnoha sektorech. Proto si Kodaň spolu s restrikcemi ponechala celou řadu nástrojů k efektivnímu náboru zahraničních pracovníků. I v této aktivitě si však počíná naprosto pragmaticky.
Cílem není za každou cenu zaměstnávat lidi zvenku, nýbrž najít dostatečný počet kvalifikovaných nebo alespoň lehce rekvalifikovatelných zaměstnanců na pozice, kde je jich třeba. A to bez jakéhokoli závazku poskytovat jim podporu nad racionální rámec, či jim dokonce rozdávat občanství.
Nejpodstatnějším prvkem celé imigrační a integrační politiky je její konsenzuálnost. Proti se staví jen část radikálně progresivistické levice a nejradikálnější pravicové proudy. Jejich vliv je však velmi omezený.
Asi nejlepším důkazem výše řečeného je počínání stávající sociálnědemokratické premiérky Mette Frederiksenové. Ta vládne od roku 2019. Zpočátku se pokoušela o spolupráci s dalšími, radikálnějšími levicovými stranami. Spolupráce však vázla na jejich odporu proti restriktivní migrační, a zejména azylové politice. Frederiksenová se proto po předčasných volbách v loňském roce rozhodla dát přednost koalici se dvěma středovými, respektive středopravicovými stranami, s nimiž si v této oblasti lépe rozumí.
Prvním výsledkem na domácí politické scéně je zatlačení pravicově populistických lidovců do těžké defenzivy. Umírněné strany převzaly jejich agendu a bezradnost lidovců ukazují jejich tragické výsledky v posledních volbách (z 21 procent v roce 2015 klesli na 2,6 procenta v roce 2022). Je sice pravda, že na pravém kraji vznikli noví Dánští demokraté, ale i tak je celkové skóre populistů mnohem nižší než kdykoli jindy v posledních patnácti letech.
Dánský model imigrace a integrace začínají napodobovat ostatní severské země. Především nová švédská vláda konzervativce Ulfa Kristerssona. Za svůj vzor si jej ovšem bere i lídr německé opozice, předseda CDU Friedrich Merz, který o dánském modelu v poslední době několikrát hovořil s novináři a spolustraníky.
A konečně, pro řadu sociálnědemokratických stran, které se celoevropsky potýkají se zásadním poklesem podpory, představuje přístup dánské levice velkou inspiraci. Ne že by dnes všichni evropští socialisté nadšením křičeli kvůli zavírání hranic, mnozí si ale velmi dobře uvědomují, že získat zpět své staré voliče z řad dělníků a nižších vrstev bez revize postojů k imigraci zkrátka nepůjde.
Úplně totéž platí i o mainstreamových formacích ze středopravé části politického spektra.
