Daň z mimořádného zisku je nejméně špatné řešení. A banky jsou první na řadě

Zaprvé si řekněme, že žádné blahodárné daně neexistují. Všechny nějak deformují ekonomiku a pro někoho jsou nefér. A jinak to není ani s windfall tax, daní z mimořádných zisků spadlých z nebe, jak by se to asi dalo přeložit. Masivní a principiální nesouhlas píšících ekonomů se dá dobře chápat i bez ekonomického spojení většiny těchto autorů s potenciálně postiženými finančními institucemi.

Jenže i my, kteří si myslíme, že optimální sazbou daně z příjmu je nula procent, víme, že žijeme v nějaké politické realitě. Tou realitou jsou momentálně mohutné sociální náklady na zmírnění dopadů energetického šoku, kterým procházíme, a inflace, na niž jsme si zadělali dřívější nezodpovědnou politikou.

Máme v zásadě tři možnosti, co v současné situaci dělat. Tou první je nedělat nic a nechat hodně významnou část domácností spadnout do těžké finanční tísně. Druhou je těm lidem pomoci a kompenzovat skok v životních nákladech z nějaké minimální části, která udrží sociální stabilitu na vrub státního dluhu, jak se dělo v minulých letech, a prodloužit velmi zhoubnou fiskální politiku. Třetí možností je hledat pro tu minimální nezbytnou kompenzaci nějaké nedluhové financování. Tedy někde v ekonomice najít cokoli, co lze vyždímat.

Banky v Česku luxusně vydělávají. Je chytré je důkladně podojit?

Nápad danit nadměrné zisky je stovky let starý, v nějaké podobě měla nebo má takovou daň řada evropských států. Ale nesmí se to s ní přehnat.

Nápad danit nadměrné zisky je stovky let starý, v nějaké podobě měla nebo má takovou daň řada evropských států. Ale nesmí se to s ní přehnat.

Z ekonomického hlediska je nejlepší první varianta, z politického ta druhá a z pohledu, který bere v úvahu reálné aktuální politické limity ve společnosti při zachování nějaké přívětivější ekonomické budoucnosti země, je to jednoznačně ta třetí.

A když se budeme rozhlížet, kde se dá co vyždímat, jsou energetiky a banky nepochybně na vrcholu žebříčku. Dopady na hospodaření jsou markantní a spadlé z nebe, i když nepochybně jen dočasné. Je pak pochopitelné, když je na jejich výsledovky upřena pozornost berňáku.

A upřímně, platí to zejména pro bankovní sektor, který už pár let čelí pokusům zavést trvalou sektorovou daň a vůbec se nepoučil. Naposledy se ubránil založením Národního rozvojového fondu, do něhož měly banky vložit kapitál a pak z něj financovat pro stát důležité projekty. Jenže když sektorová daň spadla pod stůl, rychle na své sliby zapomněl a projekt je ve fázi hibernace.

Zdanění energetiky a bank může překlenout problémy spojené s mimořádnými výdaji

Energetické firmy budou ohledně sektorové daně „prvními pány na holení“, nicméně ani banky by neměly situaci podceňovat.

Energetické firmy budou ohledně sektorové daně „prvními pány na holení“, nicméně ani banky by neměly situaci podceňovat.

A když nyní začala ČNB prudce zvedat úrokové sazby, prudce vylétly i bankovní zisky. Z prostého důvodu, že banky růst svých úrokových výnosů velmi neochotně a pomalu pouštěly do úrokových nákladů, tedy do úročení úspor střádalů. Když banka bere od ČNB úrok sedm procent, na spořicích účtech má třeba polovinu a na běžných vůbec nic a generuje na tom meziroční růst už tak vysokých zisků o vysoké desítky procent, těžko se divit, že se to lidem nelíbí a má to pak dopad i na daňovou politiku. Nehledě na to, že si spousta daňových poplatníků ještě pamatuje, jak byly největší a dnes nejziskovější banky sanovány z jejich kapes.

A tak lze čekat, že mimořádná daň zde bude mít nemalou politickou podporu, a navíc banky nijak nepoškodí a neomezí. Samozřejmě za předpokladu, že to bude na rok či dva a bude to sloužit jen k pokrytí mimořádných nákladů státu.

Dlouhodobý a velmi vážný problém českých rozpočtových deficitů to však nevyřeší a vyřešit nemůže. To je úplně jiný případ pro úplně jiné léčení, které nám vláda slíbila, ale zatím, bohužel, žádného doktora ani neukázala.