Téměř každý solární panel prodaný v Evropské unii v sobě obsahuje suroviny, které mají původ v čínské provincii Sin-ťiang. Právě tento západočínský region je zároveň nechvalně proslulý využíváním nucené pracovní síly z řad zdejších minoritních etnických skupin, především Ujgurů.

„Nejméně 95 procent trhu má v sobě s vysokou pravděpodobností nějakou část křemíku, který pochází právě z oblasti Sin-ťiang,“ odhaduje analytička pro obnovitelné zdroje agentury Bloomberg Jenny Chaseová. Jinými slovy – Evropa zelená i díky zapojení nucené práce v Číně.

Zpráva serveru Politico z poloviny února opět otevřela debatu o kontroverzích solární energie. Právě na ni Evropská unie z velké části sází při plánech na přechod k bezemisní ekonomice. Zároveň je však závislá právě na dodávkách z říše středu, která se v posledních deseti letech stala jasným světovým hegemonem. Zdaleka si ovšem nebere takové servítky jako EU. Evropa si ve své zelené strategii pro příští roky stanovila při snižování emisí smělé cíle. Dramatické snižování emisí – až o 55 procent do deseti let – bude ovšem vyžadovat masivní investice do obnovitelných zdrojů. Podle listu Politico bude potřeba současné solární kapacity do roku 2030 zhruba zpětinásobit.

Pokud uvažujeme současný stav, je ovšem nemožné tyto cíle naplnit bez Číny. A tedy také bez všech kontroverzí, které s tím souvisejí.

Totální závislost

V posledních letech říše středu solární byznys dokonale opanovala. S nadsázkou lze říct, že technologii vymysleli Američané, rozvinuli Evropané a pak nový sektor ovládla Čína.

Díky dobrému odhadu potenciálu obnovitelných energií, a především mohutné státní podpoře se postupně stala světovým lídrem. Naopak většina významných evropských producentů pod tlakem levnější konkurence zkrachovala. Antidumpingová cla na dovoz čínských solárních technologií, která Unie zavedla v roce 2013, tak už neměla příliš koho ochraňovat. Výsledkem je dnešní stav, kdy Evropa hraje v solárním byznysu zanedbatelnou roli. „Globální produkce fotovoltaických panelů je v současnosti vyčíslena na hodnotu 57,8 miliardy eur, přičemž EU se na této částce podílí 7,4 miliardy, tedy 12,8 procenta,“ píše se ve zprávě Evropské komise o pokroku v oblasti konkurenceschopnosti čisté energie z konce loňského roku.

Analýza však zároveň upozorňuje, že zdánlivě slušný podíl je dán především dobrou pozicí evropských firem ve finálních částech instalací fotovoltaiky – třeba v segmentech sledování a kontroly systémů nebo solárních polohovacích zařízení. A také díky zpracování surového polysilikonu. „Dramaticky však v EU poklesla výroba fotovoltaických článků a modulů. Všech deset největších výrobců fotovoltaických článků a modulů nyní vyrábí většinu své produkce v Asii,“ dodává zpráva. Podle agentury Bloomberg tak dnes z Číny pochází na dvě třetiny celosvětově vyrobených solárních panelů, a dokonce osm z deseti solárních článků.

Skrytá špína

Pravděpodobné využívání nucené pracovní síly při výrobě solárních technologií navíc není jediným čínským problémem. Na propagačních materiálech se čínští výrobci většinou prezentují fotografiemi sterilních hal a dělníků v čistých pláštích, jak kompletují finální výrobky.

Výroba klíčových součástek do solárů je nicméně daleko špinavější. „Svým studentům říkám: Přála bych vám vidět, za jakých okolností se tyto fotovoltaické panely vyrábějí, a to od těžby surovin a materiálu, které k nim potřebujeme, až po výrobu a koneckonců i dopravu. To bychom si asi o této čisté energii přestali dělat tak velké iluze,“ upozornila v nedávném rozhovoru předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Důvod je jednoduchý: zatímco Evropa se soustředila především na finální fázi solárních technologií či na vývoj výkonnějších solárních panelů, Čína dál hraje hlavní roli při nejšpinavější části celého procesu: výrobě surovin potřebných k navazujícím částem produkce fotovoltaiky.

Ostatně právě proto je tak důležitá a těžko postradatelná výroba ve zmiňované provincii Sin-ťiang. Vyrábí se tu podle odhadů polovina až dvě třetiny takzvaného polykrystalického křemíku – jedné z hlavních vstupních surovin pro dnešní soláry. A to je mimořádně energeticky náročné.

Zjednodušeně řečeno, polykrystalický křemík se vyrábí z písku či rozdrceného křemene. Celý proces zpracování a odstranění nečistot ze základní suroviny ovšem vyžaduje použití mnoha nebezpečných chemikálií. A také teploty přes tisíc stupňů Celsia.

Hlavní trumf Sin-ťiangu je právě v laciné energii: v tamních fabrikách se spaluje lokální velmi levné uhlí. Díky tomu se podle Bloombergu aktuálně nachází v regionu čtyři z pěti největších světových výrobců této „mezisuroviny“. Zároveň ji používají všichni největší čínští hráči na trhu výroby solárních panelů, jejichž produkci Evropa také masivně nakupuje.

Problém je tedy hned dvojí – morální i ekologický. Ten druhý přitom završuje ještě nutnost dopravy – ekologicky šetrné zdroje energie plují do Evropy na nákladních lodích s obrovskými emisemi.

Evropská solární renesance

Otrocká práce v Číně je tak dalším argumentem, aby se Evropa pokusila obnovit zašlou slávu evropských výrobců solárních technologií. „Téměř všechny části dodavatelského řetězce můžeme vyrábět v Evropě,“ řekl listu Politico Gunter Erfurt, šéf švýcarsko-německého výrobce solárních modulů Meyer Burger.

Hlavní evropská role by podle Guntera Erfurta ale měla spočívat v inovacích, výzkumu a vývoji. Vedle odstranění závislosti na problematických dodávkách z Číny by to mělo i další pozitivní efekty. Pokud by se Evropě podařilo dosáhnout „solární soběstačnosti“, mohlo by ve výrobě a navazujících službách vzniknout přes 100 tisíc nových pracovních míst.

Jaké jsou aktuální velké plánované evropské projekty? Za jedním z největších stojí právě společnost Meyer Burger. Ta plánuje letos v posledním čtvrtletí otevřít v Německu továrnu na solární moduly. Výhledově by měla zvládnout pokrýt asi dvacetinu evropské poptávky.

Další továrna na sluneční elektrárny má vyrůst v italském Bari. Vybuduje ji švédský producent solárních technologií Midsummer a hlavní výhodou mají být výkonnější panely, než jsou ty čínské. Velkovýrobnu panelů za bezmála 700 milionů eur pak chce postavit norská firma REC ve francouzském Hambachu – výstavba má začít letos na jaře a s dokončením se počítá v příštím roce. A ve hře je řada dalších, menších projektů.

Komplikovanou pozici mohou mít evropské firmy kvůli surovinám. Čínská strategie rozvoje obnovitelných zdrojů zahrnuje i hledání „neobnovitelných“ surovin pro jejich výrobu a vedla například k další de facto kolonizaci některých afrických zemí, bohatých na nerostné zdroje. V té nyní pokračuje mimo jiné i svou covidovou diplomacií prostřednictvím dodávek zdravotnického materiálu nebo vakcín.

I pokud se podaří zmenšit závislost na Číně a obnovit evropský solární průmysl, stojí starý kontinent před dalšími solárními výzvami. Už v brzké době bude muset například vyřešit, co s dosluhujícími solárními elektrárnami první generace. Ve Francii i v Německu sice existují firmy schopné panely zlikvidovat a většinu z jejich částí recyklovat, zatím ale nejsou kapacitně připravené na desítky tisíc tun „solárního“ odpadu, se kterým se budeme muset v příštích letech každoročně vypořádat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.