Cicero: Neviňte Caesara
Vládci si dělají, co chtějí, děti jsou neposlušné, byrokrati mají pré a každý píše knihu. Je-li z toho všeho úniku, i o tom, jakých chyb se dopouštíme znovu a znovu, mluvil s rubrikou Tardis muž, jenž s tím vším má bohaté zkušenosti: Marcus Tullius Cicero (106–43 před Kristem).
redaktor
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Svět si vás nejlépe pamatuje jako řečníka. Co je největší rétorická ctnost?
Největším kouzlem výřečnosti je stručnost. Nic není tak neuvěřitelné, že by to nebylo lze podat jako přijatelné. Ale já dávám přednost mlčenlivé vědomosti před neinformovanou mnohoslovností.
Dostává se tomu pravidlu respektu? Když třeba výklad pravidel na dovoz zelí má tři sta stran?
Nejlepším vykladačem zákona je zvyk. Ale čím více zákonů máme, tím méně je spravedlnosti.
Kdo za to může?
Nejvíce opovrženíhodným tvorem mezi lidmi je byrokrat. Je ho zapotřebí stejně jako supa – ale nakonec i supa, jemuž se byrokrat tak podivně podobá, budete sotva obdivovat. Ještě jsem neviděl byrokrata, který by nebyl malicherný, šedivý, takřka bez vtipu, hloupý, utlačovatel či přímo zloděj. Nese s sebou trochu autority, jíž si obrovsky užívá, stejně jako si chlapec užívá vlastnictví zlého psa. Kdo by takovému člověku věřil?
Co komplikuje lidem život nejvíce?
Existuje šest chyb, jichž se lidstvo dopouští století za stoletím. Je to představa, že osobního zisku dosáhnu likvidací ostatních; zvyk užírat se něčím, co nelze změnit či vylepšit; trvat na tom, že něco je nemožné, jen proto, že toho sami nejsme schopni; neschopnost přecházet vzájemné rozdíly v maličkostech; zanedbávání rozvoje a kultivace mysli; a pokusy přimět ostatní, aby věřili a konali, jako věříme a konáme my.
V čem se vaše dva tisíce let stará zkušenost shoduje s tím, co vidíte dnes?
Máte-li republiku, měli byste dodržovat následující pravidlo: většina by neměla mít nezastavitelnou moc. Nepropadněte dojmu, že dosáhnete postupu tím, že někoho jiného rozdrtíte.
Což váš Caesar nedělal totéž?
Neviňte Caesara. Klaďte vinu k nohám Římanů, kteří jej tak nadšeně chválili a zbožňovali ho a radovali se, když přicházeli o svoji svobodu, a tančili v jeho stopách a vystrojovali mu triumfální procesí. Klaďte vinu k nohám lidí, kteří jej zdravili, když mluvil ve Foru o „nové, báječně dobré společnosti“, která měla z Říma vyrůst, což si vykládali jako „více peněz, více jednoduchého rozhodování, více tučného živobytí na úkor pracovitosti“.
Ale to byl pořád Caesar. Co když se většina postaví za člověka hanebného a nečestného?
To je zlé, ale nikdo nemá právo na sebelítost v takové chvíli, kdy neštěstí postihne všechny. Abychom mohli být svobodní, musíme být vázáni zákonem.
Často se setkávám s názorem, že studovat historii netřeba, protože žijeme teď a důležité je „žít v okamžiku“. Co byste si o tom pomyslel?
Nevědět, co se stalo předtím, než se člověk narodil, znamená zůstat navždy dítětem.
Ezoterici by vás za tohle hnali!
Já vím, doba je zlá. Děti neposlouchají rodiče a každý píše knihu...
Co si myslíte o lidech, kteří by rádi zničili všechno umění pro sebemenší souvislost s něčím, s čím sami nesouhlasí?
Extrémní spravedlnost bývá extrémní nespravedlností.
O extrémní spravedlnosti víte své; Marcus Antonius nechal vaši hlavu a ruce viset z římských roster, aby bylo jasno.
Ano – ale nic neschne tak rychle jako slza prolitá za někoho jiného.