V češtině má od dob okupace Sovětskou armádou slovo „dočasné“ punc čehosi dlouhověkého. Když se v roce 1992 spouštěl systém veřejného zdravotního pojištění, taky se předpokládalo, že platby za státní pojištěnce jsou „dočasné řešení“, než se přijde na něco, co se bude více podobat modelům zdravotního pojištění na západ od Aše.

To by ovšem znamenalo, že zdravotní pojištění si budou jednou muset začít platit i senioři, za děti a další závislé osoby ti, kteří vydělávají, a kdo příjmově nestačí, ten by musel žádat o podporu státu. To, co bylo považováno za provizorium, se stalo trvalou součástí českého zdravotnictví. O tom, že by se měly platby za státní pojištěnce nahradit něčím jiným, jsem už dlouho neslyšel.

Lepší nejde vymyslet

To, že za víc než polovinu obyvatel Česka platí stát, má své nesporné výhody, jde totiž o opravdu jednoduchý systém s velmi nízkými transakčními náklady a nahradit jej něčím chytřejším, elegantnějším, a ještě ke všemu srovnatelným z hlediska transakčních nákladů, to v podstatě ani nejde vymyslet.

Platba za pojištěnce nebyla nikdy provázána s pojistnou matematikou, například že by její výše odrážela zdravotní rizika či náklady příslušných skupin státních pojištěnců. V podstatě šlo od samého začátku jen o vyrovnávací nádržku, z níž se zdravotnický rozpočet „dofinancovával“. Příjmy z vybraného pojistného na jednoho „nestátního“ pojištěnce v roce 2021 dosáhly 59 720 korun, zatímco příjmy ze státního rozpočtu na jednoho „státního“ pojištěnce činily jen o něco více než třetinu (21 204 korun), i když v posledních letech v souvislosti s covidem-19 přímo raketovým tempem rostly.

Nárůst oproti roku 2020 byl o 4889 korun čili skoro o třicet procent. No dobrá, o 29,97 procenta, abychom byli přesní. Podíl příjmů za „státní“ pojištěnce na celkových příjmech v posledních dvou letech díky tomu výrazně vzrostl – z 22,0 procenta v roce 2019 na 27,5 procenta v roce 2020 a na 31,5 procenta v roce 2021. Současná vláda po složitých peripetiích dokázala výši platby pro letošek zamrazit, ale zároveň akceptovala princip její pravidelné valorizace.

Platbu nelze snížit

Valorizační mechanismus zaváděný od roku 2024 bude stejný jako u důchodů, za státní pojištěnce se tedy bude přihazovat podle inflace plus poloviny růstu reálné mzdy. Valorizace se přitom odpíchne od 1900 korun za pojištěnce měsíčně, které bude stát podle novely odvádět příští rok.

Řekněme si, co to znamená: další mandatorní výdaj státu, nad nímž vláda ztrácí kontrolu. Nemá žádnou zpětnou vazbu, neboť platbu nelze snížit, ani kdyby ekonomika spadla do deflační recese a reálné mzdy spolu s dalšími cenami klesaly. Už teď jsme na tom tak, že žijeme na dluh, schodek je přitom strukturální povahy, takže se z něj nedá vyrůst ani v případě konjunktury.

Samozřejmě víme, že podíl čistých plátců, kteří mnohem více do zdravotnického rozpočtu odvádějí, než čerpají, bude klesat. Zdravotnictví představuje ve stárnoucí populaci velmi vysokou prioritu a zdravotníci mimořádně silnou nátlakovou skupinu, která opakovaně prokázala, že umí prosadit svoje zájmy.

Společnost je v rozjitřené fázi, kde se každý cítí potřebný, jeho nárok přednostní a vehementně hájený v případě ohrožení. Zároveň podprahově musí existovat povědomí o tom, že suma nároků ani náhodou neodpovídá tomu, co je společnost ochotna reálně zaplatit. Jenže s trochou smůly to na dluh nepůjde dělat ani deset let.