Gruzínci o sobě s hrdostí říkají, že když Bůh rozděloval jednotlivým národům právě stvořený svět, všichni se dostavili včas, jen oni přišli pozdě, neboť právě jedli, pili a veselili se. A tak na ně nezbylo žádné území. Pánbůh jim za to huboval, ale když viděl, jací jsou to milí a pohostinní lidé, zželelo se mu jich a nakonec jim dal malý kout, který si původně chtěl nechat sám pro sebe. Tak vznikla země rozložená mezi Černým mořem, Velkým a Malým Kavkazem, řekami, údolími a úrodnou rovinou. Nejkrásnější krajina světa – საქართველო neboli Sakartvelo alias Gruzie!

Kdo navštívil malou zemi na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, nemůže jinak než dát této pábitelské báji za pravdu. 

Prastaré kořeny

Kořeny gruzínské kultury sahají hluboko před náš letopočet. Právě tady někdy před osmi tisíci roky začala historie vína. Právě tudy prý putoval řecký hrdina Iason s argonauty za zlatým rounem. Území ovládali a/nebo pustošili Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, Mongolové, Turci, Peršané a samozřejmě Rusové. Už ve 4. století král Mirian vyhlásil v části dnešní Gruzie křesťanství za státní náboženství. Gruzínská (pravoslavná) církev od té doby hraje klíčovou roli při vytváření gruzínské identity a budování státnosti.

Sjednocené Gruzínské království bylo v 11. až 13. století regionální velmocí, jejíž panovníci třímali otěže celého Kavkazu, dnešního Ázerbájdžánu a Arménie i části Turecka a severního Íránu. Vznikl tu kult krále Davida IV. Budovatele a jeho vnučky Tamary, jejichž sochy najdete po celé zemi. Slavné období ukončila mongolská invaze, z níž se Gruzie nikdy úplně nevzpamatovala.

Hrozba turecké či perské islamizace přivedla v roce 1783 krále Herakla II. k podpisu ochranné smlouvy s ruským impériem. Ruští vládcové ji však nedodrželi a po léta nechali Peršany Gruzii plenit. Když byla dostatečně zpustošená, začali ji bez milosti rusifikovat. To vyprovokovalo vznik moderního gruzínského nacionalismu, jehož snažení se však naplnilo až po rozpadu Sovětského svazu.

Na vítězství?

Dnes je Gruzie nezávislou republikou. Tedy, dá-li se to vůbec říci při vědomí ruského medvěda v zádech, který spoluzařídil ztrátu gruzínské kontroly nad Jižní Osetií a Abcházií (tj. asi nad dvaceti procenty oficiálního území), jež roku 2008 vyhlásily nezávislost. Následný rusko-gruzínský konflikt byl první zahraniční akcí putinovské kliky, která tu uplatnila svou klasickou doktrínu ochrany „utlačovaných“, použila letectva, tankových divizí a proti Tbilisi spustila i kyberválku. Zatímco západní země se nevzmohly na žádný odpor ani sankce, což jen posílilo odhodlání Putina a spol. pokračovat dál v podobných akcích.

Navzdory tomuto i jiným problémům, kupříkladu krajně nepříznivému demografickému vývoji, Gruzie touží využít svůj potenciál mnohastranné spojnice mezi Východem a Západem, mezi Evropou a Asií. Věrna přípitku, který se tu pronáší při úplně prvním pozvednutí číše vína, chce vítězit. Co pro zdejší obyvatele dnes pojem vítězství značí, konkrétně v konstelaci s Rusem za humny, nám docela trefně přiblížil pán v nejlepších letech a ve skvělé fyzické i psychické kondici. Než skočil šipku do vod přehradní nádrže Žvali, stačil nám plynnou angličtinou vylíčit gruzínské dějiny i současnost.

Nejezděte na tanku!

Potká se Američan, Francouz a Rus a povídají si, jak se dopravují na různá místa. Američan vypráví: „Do práce jezdím autem, na kole nebo běhám. Po Státech se dopravuji autem a občas vlakem nebo letadlem. Do zahraničí vždycky létám.“ Francouz na to odvětí: „Při cestě do práce využívám hlavně hromadnou dopravu, po Francii jezdím vlakem nebo autem. A stejně tak ven, tam ale často mířím i letadlem.“ Rus se rychle přidává do diskuse: „Do práce jezdím metrem, autobusem, tramvají a po Rusku se pohybuju vlakem, autem nebo letadlem, to víte, je to velká země.“ Pak se odmlčí, což vyvolá zvědavost Američana i Francouze, kteří se hned ptají, jak cestuje do zahraničí. Rus se zamyslí a po chvilce bezelstně praví: „Na tanku!“

Gruzínci proto prý všem Rusům říkají: Jezděte k nám, my vás uvítáme, uctíme, pohostíme, ale nejezděte na tanku!

foto Radek Šťastný, Ladislav Mrklas

Vztah k Rusku a s Rusy není jednoduchý, zato je všudypřítomný. Na stožárech tu vedle gruzínské vlajky často vlaje i ta ukrajinská a na mnoha místech si můžete přečíst vzkazy Rusům a Putinovi, které se hodně podobají těm z našeho srpna 1968. V Gruzii všude potkáte stovky a tisíce Rusů, kteří zde tráví dovolenou a možná tu dnes i rádi trvale žijí.

Nedílnou součástí vztahů s velkým sousedem je dědictví komunismu. Na jeho budování, konkrétně v té vůbec nejhorší podobě, která se černou tuší zapsala do dějin celého lidstva, se významně podíleli dva gruzínští rodáci. Sovětský diktátor Josif Stalin, narozený v Gori, a jeho nejkrvavější „pravá ruka“ Lavrentij Berija s kontem plným politických vražd, genocidy a zmařených lidských osudů. Gruzínci se ke svým rodákům většinou nehlásí, ale utéct před tímto dědictvím prostě nemohou.

Architektonický ráj i peklo

Ostatně, významné části gruzínských měst byly postaveny v sovětské době a je to vidět na první pohled. Široké prospekty, obrovské betonové plochy a tisíce polorozpadlých a všelijak zbastleně „upravených“ paneláků vytvářejí vskutku bizarní kolorit. Mnohdy se nalézají hned vedle historických kostelíků a elegantních vilek lázeňského typu ze začátku 20. století, které prozrazují, jak hezky se tu kdysi žilo. Většina z nich je navíc pěkně zrekonstruována a na rozdíl od paneláků opravdu reprezentují gruzínskou kulturu. Zdejší obyvatelé si navíc moc nelámou hlavu tím, co kde postaví. Často je to děs, ale zároveň je v tom i obrovský kus svobody a odvahy, jíž se nám Středoevropanům někdy nedostává. Stalo se už pravidlem, že radnice největších gruzínských měst vypisují architektonické soutěže a nechávají světové architekty přijít s projekty, nad nimiž se někdy tají dech. Zvláště v tom vyniká přímořské Batumi, které je takovým malým gruzínským Abú Dhabí.

Důvěřujte místním, oni budou vám

Svobodný duch je tu všudypřítomný. Ačkoli na mnoha místech vlají i unijní prapory a EU do Gruzie posílá velké objemy dotací, místní podnikatelé ani vedení radnic si nedělají velkou hlavu s předpisy a jejich dodržováním. Kdo chce zažít atmosféru devadesátek, Gruzie je pro něj skvělou příležitostí. Jedním dechem ovšem dodejme, že Gruzínci evidentně mají něco, co se nám dávno poztrácelo. Důvěřují si. Důvěřují vám. A tak tu vidíte otevřená, nastartovaná, ale prázdná auta, stánky plné zboží a majitel klábosí s někým o sto metrů dále. Zkrátka, vedle svobody tu cítíte bezpečí. Ani v noci se nemusíte bát navštívit odlehlá zákoutí.

Dokonce ani na příslovečných silnicích, kde si každý jezdí v duchu hesla „plná čára není zeď“, prakticky nevidíte bouračky. Ne že by se nestávaly a ne že by se pak většina Gruzínců obtěžovala vyměnit zmačkané plechy, jen je ze svých aut shodí a jezdí bez. Ale zřejmě nejsou tak fatální, jak by se mohlo při pozorování stylu řízení zdát. Po pár dnech zjistíte, že se tomu lze docela dobře přizpůsobit. Postupně získáte důvěru v to, že to do vás žádný blázen nenapálí v plné rychlosti, protože zpomalí, na poslední chvíli se vyhne, na přechodu nakonec zastaví. A vy to uděláte taky.

foto Radek Šťastný, Ladislav Mrklas

Když už je řeč o bezpečnosti, ve městech si dávejte dobrý pozor, ať někam nespadnete, nepraštíte se do hlavy nebo si rovnou neproříznete hrdlo. Nečekaných děr, výkopů, ostrých hran a nízko zavěšených objektů potkáte stovky.

V Gruzii taky jen málokdy máte pocit, že vás chce někdo natáhnout. Ceny sice často postrádají logiku a za skvělé služby mnohdy zaplatíte zlomek toho, co za služby podprůměrné, ale to je prostě fakt, s nímž se rychle naučíte žít.

Když vás někdo pozve domů, běžte. Když narazíte na venkovský podnik, nechte se zlákat. Třeba se vám stane, že vás osobně usadí do přístřešku na ostrůvku uprostřed říční nivy, který má tvar Gruzie. Majitel vám přinese dlouhý jídelní lístek a začne s vámi diskutovat o tom, co si dáte. Proces výběru je dlouhý a ještě delší je čekání. Nicméně když vám pán řekne, abyste si dali právě tohle jídlo, jelikož je to jejich specialita z čerstvých ingrediencí, dejte na jeho radu. Když vám něco nedoporučí, poslechněte ho. Pokud vám pro dvanáct lidí doporučí čtyři porce, neobjednávejte jich méně, jelikož vám nebudou stačit, ani více, protože to nedojíte. Zkrátka i tady důvěřujte a budete náležitě odměněni.

Nespěchejte, nebojte se a ochutnejte

Ochutnejte všechno, všechno se dá bez potíží sníst nebo vypít. Časem se ale prokoušete k pár oblíbeným jídlům. Jejich základem je vždycky maso – kuřecí, vepřové, hovězí, skopové nebo telecí. Skvělé je v podobě šašliku, kebabu, ale i v různých směsích a omáčkách. Vynikající jsou saláty, zejména ten gruzínský s pastou z vlašských ořechů. A jako příloha skvěle poslouží bílý chléb nebo sytý sýrový chléb chačapuri, případně pečené brambory.

Gruzie je vinařskou velmocí, kolébkou vína. Za ním je nejlepší jet do Kachetie. Kraj na východě země hraničící s Ázerbájdžánem skýtá nepřeberné množství vinařství všech velikostí a typů výroby vína. Určitě navštivte malé vinařství a dejte si tu domácí bílé i červené. Vyrábí se tradičním způsobem a kvasí i se slupkami v nádobách zakopaných do země. Bílé vás překvapí oranžovou barvou i zemitou chutí, kterou se musíte trochu propít. K jídlu je však jedinečné a s každou další sklenkou chutná lépe. Vyzkoušejte ale i větší vinařství, třeba Charebu, kde produkují evropský typ vína s prohlídkou a výkladem o významu a pořadí přípitků i jednotlivých funkcích při degustaci.

foto Radek Šťastný, Ladislav Mrklas

Kachetie ovšem není jen víno, je to i kraj hor, řek, údolí a malebných měst a městeček. Navštivte Telavi, ale hlavně vysoko položené maličké Signagi, na které si určitě udělejte čas někdy k večeru. Pochoďte po centru, poseďte si tu v klidu s výhledem na Kavkaz a na radu místních si dejte nějakou specialitku, třeba zmrzlinu s vínem. Jen pozor, překvapivě rychle stoupá do hlavy.

V Gruzii obecně nespěchejte. Nebuďte nervózní na obsluhu, nedožadujte se opakovaně služeb. Všechno tu má svůj čas, a když to dostat nemáte, prostě to nedostanete.

Multikulti, data, Poláci a Češi

Pokud jste dosud měli pocit, že Gruzie je konzervativní a veskrze východní země, kde se zastavil čas, vězte, že se mýlíte jen trošku. Se svými liberálními názory na rodinu či práva LGBT tu asi neprorazíte.

Ve skutečnosti je to ale složitější. Gruzie je neuvěřitelně multikulturní a ve své podstatě i dost moderní země. K multikulturalismu ji předurčuje geografická poloha mezi civilizacemi. Po cestě na kultovní gruzínskou horu Kazbek potkáte množství výprav i jedinců z celé Evropy a Asie. Partu italských turistů střídá výprava Íránců a neohidžábovaných Íránek a za nimi jdou Dánové, Rusové a Turci.

Výsadní postavení tu však mají Poláci. Je jich tu hodně, ale především v základním táboře u Bethlemi Hut ve výšce 3670 metrů nad mořem provozují záchrannou službu s názvem Bezpieczny Kazbek. Můžete tu konzultovat počasí a detaily cesty; pokud zapomenete něco z výbavy, s trochou štěstí si to tady půjčíte. Poláky ale potkáte po celé zemi, mnozí z nich tu začali podnikat a usídlili se natrvalo.

foto Radek Šťastný, Ladislav Mrklas

Ani česká přítomnost a znalosti o Česku ale nejsou žádnou výjimkou. Kromě mnoha turistů je přímo na cestě na vrchol Kazbeku zajišťují Bethlemi Hut i Altihut, které byly rekonstruovány z peněz vybraných nadací Člověk v tísni. V klášterech narazíte na popy, kteří vám při vyřknutí země původu s radostí hlásí Dukla, Dukla. Na hradě zase uslyšíte vyprávění místního kastelána o tom, jak byl přidělen k posádce v Milovicích na Boží Dar, ale jiný než ten krušnohorský.

Vedle mnoha jiných věcí vás v Gruzii překvapí všudypřítomné datové propojení a hi-tech. Máte ho i nad hranicí čtyř tisíc metrů nad mořem a platit kartou můžete i v obou kazbeckých chatách. Gruzínská vláda opravdu masivně investuje do moderních technologií a snaží se je i sama využívat. Chvíli jsme si lámali hlavu nad internetovými kiosky u každého obchůdku v Horní Dolní. Pak nám došlo, že je to multifunkční připojení k privátním službám bank a online obchodů, ale i ke státnímu portálu, kde můžete podat daňové přiznání a zaplatit daně a vyřídit jiné úkony, které jsme ani nerozluštili, poněvadž kiosky používají jen gruzínštinu.

Na vítězství!

Hlavním cílem naší cesty byl výstup na Kazbek (5054 metrů nad mořem). Majestátní dojem zajišťuje jeho obrovská prominence. První dojem je takový, že tam fakt nemůžete vylézt. Opak je pravda, cesta je sice příkrá, ale není třeba žádných lezeckých výkonů. Většinou jdete po ledovci, takže stačí mačky, úvazek, lano a cepín. Zpestřením je narušení státního území Ruska, přes které musíte jít. A bez víza. Jdete-li ještě za tmy, v dálce vidíte světla severoosetinského Vladikavkazu. Po celou dobu vás doprovázejí toulaví psi, kteří vás trochu štvou tím, jak lehce ten kopec zdolávají.

A pak stojíte nahoře a vidíte celý Velký Kavkaz! Už víte, proč Gruzínci tak rádi připíjejí právě na vítězství.