Andrej Babiš stojí před soudem a stojí tam osobně. Zjevně v přesvědčení, že nikdo jiný než on sám není schopen vysvětlit soudci, že fakt nic špatného neudělal. Tato hluboká nedůvěra k lidem, jimiž se obklopuje, je ale hlavním důvodem toho, že zrovna v případě Čapího hnízda spadl do problémů.

Kdyby farmu oficiálně vlastnila nějaká třetí osoba jako v mnoha jiných případech, kdy velcí podnikatelé čerpali dotace pro malé firmy, před soudem by stál jen těžko. Jenže pustit majetek z ruky je to, co náš expremiér umí ze všeho nejméně.

Tvrzení, že je to spolčení politického kartelu, je pak zcela úsměvné. Fakt, že kdo se dá na politiku, musí počítat s tím, že ho budou svlékat donaha konkurenti i média, je věc zcela jasná a pochopitelná všem. Nebo, jak vidno, skoro všem. Babiš nikdy nepochopil, že v politice vzhledem ke své minulosti nemá co dělat.

Všeci kradnú

Dokud byl jen mocným podnikatelem vodícím svého přítele Standu Grosse a mnohé další, mohl v klidu vyvést Lovochemii zpod rukou jejího řádného majitele skoro podle stejného mustru, jako to udělal se samotným Agrofertem, který původně patřil státnímu podniku Petrimex.

A nikdo moc neřešil ani dvojitou privatizaci Unipetrolu, kde nejprve vyhrál výběrové řízení, ale nezaplatil a privatizace byla zrušena. Při jejím opakování, kdy spolupracoval utajeně s polským Orlenem, vláda absurdně vyřadila mnohem výhodnější nabídky a pak se ukázalo, že Babiš si má podle tajné dohody s Orlenem ze zlevněného Unipetrolu vyzobat cenné rozinky za silně netržní cenu. Spíš než na byznys to vypadalo jako „provize“ za pěknou vyjednanou slevu.

O Babišových podnikatelských aktivitách na hraně bylo napsáno hodně, stejně jako o byznysech mnoha dalších velkých kluků, které jsou dávno zapomenuty. Ty velké kluky totiž nenapadlo jít do politiky s výkřiky „všeci kradnú“. Mají totiž nějakou sebereflexi.

Zatímco Andrej Babiš teď nechápavě kroutí hlavou, jak je možné, že má potíže kvůli takové prkotině, jako je dača u Benešova. A hledá za tím spiknutí temných sil a politického kartelu tradičních politických stran. Zřejmě si myslí, že všichni jako on mají své složky na ministry, poslance a každého, kdo může člověku zkřížit cestu.

Kdo s kým a za kolik

Ano, v politice je pitvání toho, kdo s kým, proč a za kolik, zcela běžným nástrojem boje. Ať už jde o skutečně vážné věci, nebo na vodě postavené spekulace.

Exministr školství Gazdík zaplatil za to, že se stýkal s poskokem Krejčíře, a Babiš se dožaduje odchodu i jeho šéfa Rakušana za to, že ho neuhlídal. Že sám chystal pro stát dost zvláštní kšeft se samotným Krejčířem, považuje za normální. Stejně tak je pro něj podezřelý každý, kdo se někdy potkal s Ivem Rittigem, ačkoli sám si s ním tyká. A takových případů by se našly desítky.

Že je za dobu jeho politické kariéry jeho oponenti s chutí tahali na světlo boží, je normální. A ve skutečnosti fakt, že se dostal před soud jen v jedné kauze, dost překvapuje.