Český Azovstal

Bitva o Mariupol trvala bez několika dní tři měsíce. Ruští vojáci během ní srovnali se zemí osmdesát procent města a pozabíjeli desetitisíce civilistů, úplně vojensky pokořit Mariupol se jim však stejně nepodařilo. Poslední obránci půlmilionového města se – ačkoli jim docházela munice a mnoho z nich bylo zraněných – opevnili v ocelárnách Azovstal a ruské přesile se vzdali až v okamžiku, kdy jim to nařídila ukrajinská vláda.

Ať už válka dopadne jakkoli, odpor obránců Mariupolu se nepochybně stane jedním ze symbolů ukrajinského vzdoru. Ze samotného Azovstalu ovšem zbyly jen ruiny, což by nás Čechy mělo zajímat víc než kohokoli jiného, protože jsme na vybudování jedněch z největších světových oceláren a válcoven měli zásadní podíl. V červenci 1967 podepsalo Československo se Sovětským svazem smlouvu, ve které se zavázalo vybudovat v Azovstalu válcovnu plechů. Hodnota kontraktu činila 2,36 miliardy tehdejších korun (podle konzervativního odhadu by to nyní byl minimálně desetinásobek), ovšem dobové noviny „zakázku století“ v duchu socialistické gigantomanie daleko raději měřily celkovou hmotností dodaného strojního vybavení a ta přesahovala šedesát tisíc tun. Dodnes se jedná o jednu z největších tuzemských strojírenských zakázek pro zahraničí.

Hlavním dodavatelem byly Vítkovické železárny. Do práce pro Mariupol (tenkrát se ovšem město podle někdejšího sovětského vrchního ideologa jmenovalo Ždanov) se zapojila řada dalších českých podniků – Škoda Plzeň, Žďárské strojírny či ČKD Polovodiče, přičemž úkolem toho posledního bylo chod válcovny zautomatizovat pomocí počítačů ovládaných děrnými štítky.