Severozápadní Čechy se kvůli povrchové těžbě někdy označují za měsíční krajinu. Zdánlivě nehostinné území má ale z jistého pohledu i svůj ekonomický přínos. Výhodou je to například pro společnost Naše Rajče. Zatímco ostatní tuzemští pěstitelé rajských jablíček kvůli vysokým cenám energií přerušili přes zimu svou produkci, Naše Rajče mohlo sklízet, i když venku byl sníh a mráz. Jeho skleníky totiž stojí v areálu elektrárny Tušimice, od níž odebírá zbytkové – tedy levnější – teplo.

Není to jediné úsporné opatření. Firma například už před ruskou agresí na Ukrajině, která razantně zvýšila ceny plynu a elektřiny, vyměnila všech zhruba 7,5 tisíce světel. Namísto dražších sodíkových výbojek začala používat levnější LED žárovky, což pomohlo ušetřit přibližně padesát procent spotřeby elektřiny. Naše Rajče ale také využívá dešťovou vodu nebo vsadilo na nejmodernější technologie včetně automatizace a robotizace, které významně zvyšují produkci a současně „šetří“ nároky na počty zaměstnanců.

Zájem o produkty společnosti Naše Rajče je tak enormní, že firma nedokáže uspokojit poptávku. Každý den od jejích skleníků odjíždí jeden až dva kamiony s čerstvými rajčaty. „Máme vyprodáno na rok dopředu,“ říká jednatel a spolumajitel společnosti Lukáš Rázl. Poptávka po jeho rajčatech 1,7násobně převyšuje produkci, která každoročně dosahuje 6,5 tisíce tun, což z tušimické společnosti dělá největšího tuzemského dodavatele rajských jablíček. „Poptávka po kvalitní a zdravé zelenině je naštěstí velká. Kdyby nebyla energetická krize, už jsme vedle současných tří skleníků postavili další dva,“ dodává Rázl, který uvažuje také o rozšíření sortimentu o okurky a sladké papriky.

Největší v zemi

Zvenku to tak nevypadá, ale uvnitř je okamžitě poznat, že skleníky firmy Naše Raj­če v Tušimicích jsou největším skleníkovým komplexem v Česku. Jedna vedle druhé se do „nekonečných“ dálek táhnou řady keříků s více či méně načervenalými plody. Na ploše asi jedenáct hektarů tady roste na 175 tisíc keříků, a pokud by je někdo chtěl všechny obejít, urazil by 67 kilometrů. Naše Rajče díky tomu pokrývá asi osm procent roční spotřeby v celé zemi – své produkty dodává po celý rok především do Kauflandu, Tesca, Globusu, ale také Rohlíku.

Ve sklenících přitom není ani zrnko zeminy. Všechny keříky se pěstují ve vodě, která obsahuje všechny nezbytné stopové prvky pro zdravý růst. Není to jediná zdejší technologická „vychytávka“. Co chvíli je nad hlavou slyšet mírné šumění. To se do skleníku vstřikuje oxid uhličitý, který rostliny odbourávají fotosyntézou, což jim opět napomáhá ke zdravému růstu.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Je to i jeden z paradoxů zdejší zemědělské výroby: zatímco běžně má oxid uhličitý „špatnou pověst“ kvůli klimatické změně, do tušimických skleníků si ho vozí. Nakupují ho od domácích producentů, ale když ho byl loni kvůli energetické krizi nedostatek, museli ho vozit z Maďarska. Ročně ho ve sklenících nedaleko Kadaně spotřebují okolo šesti tisíc tun. „Nejenže nezanecháváme žádnou uhlíkovou stopu, ale my ji tady ještě dostáváme do záporných hodnot,“ usmívá se Lukáš Rázl.

S tím souvisí další zdejší paradox. Skleníky se nacházejí na místě, kde kdysi vyráběla elektřinu hnědouhelná elektrárna Tušimice I. Stát zůstala už jen tušimická dvojka, která ale ročně vyprodukuje miliony tun skleníkového oxidu uhličitého. Zdálo by se tedy, že by nebylo nic jednoduššího než tento plyn v elektrárně Tušimice II vyčistit a pak ho poslat svému sousedovi do jeho rajčatových skleníků. Jenže platná pravidla o nákupu emisních povolenek neumožňují, aby si elektrárny nebo jiné průmyslové provozy odečetly cenu za oxid uhličitý, který se ekologicky zlikviduje právě třeba ve sklenících se zelenými rostlinami. Firmy musejí za tyto emise zaplatit tak jako tak. A tak si Naše Rajče kupuje tento plyn například od potravinářských podniků, kde přirozeně vzniká třeba kvasným procesem v pivovarech nebo cukrovarech.

Počítač i příroda

Ve sklenících pomáhá vytvářet uzavřenou atmosféru počítačem řízená technologie, jež vedle koncentrace oxidu uhličitého, která je vyšší než v přirozeném prostředí, permanentně měří takové ukazatele, jako je teplota, vlhkost, závlaha nebo přítomnost stopových prvků. Řídí ale například i světelné spektrum ve sklenících. Rajčata žijí v takzvaném dlouhém dni, světlo trvá osmnáct hodin, tma šest. Ráno se začíná červeným spektrem, které posléze přechází v bílé, a večer se opět vrací červené. „Díky tomuto režimu zvyšujeme produkci o plus minus pět procent, což rozhodně není málo,“ konstatuje Rázl.

I přes všechny technologické vymoženosti ale podle něj zůstává tím nejdůležitějším mozkem zdejší zemědělské výroby člověk – agronom, který všechny procesy nastavuje a kontroluje. „Vždycky je to nakonec sedlák, který je nenahraditelný. Jeho odborný pohled, zkušenosti, ale třeba i intuice,“ tvrdí Rázl, který se původně živil jako krizový manažer. „Mým úkolem je, aby naši agronomové měli co nejlepší podmínky pro svou práci,“ vysvětluje.

Důležitou součástí úspěšné produkce jsou také houby a bakterie. Když rostliny rostou z vody, potřebují optimálním způsobem pracovat s živinami, aby jejich metabolismus fungoval tak, jak má. I proto se Naše Rajče považuje stále více spíše za biotechnologickou než jen zemědělskou společnost. Dlouhodobě tu pracují se symbiózou mezi houbami a rostlinami – houby zde totiž pěstují přímo na kořenovém systému, díky čemuž skleník obývá také rozsáhlá síť podhoubí. Houby tak napomáhají k tomu, aby rajčatové keříky byly zdravější, vitálnější, výkonnější.

„V lese nebo na louce jsou miliardy kilometrů mycelií, která vytvářejí jeden obrovský ekosystém. Houby samy nejsou schopny fotosyntézy, ale naopak lépe hospodaří se živinami. Tato péče a zdravé sepětí rostlin a hub jsou pro naše výsledky naprosto klíčové,“ říká jednatel firmy Rázl.

Vedle hub připomínají luční prostředí také stovky čmeláků, kteří neustále poletují mezi keříky. Fungují jako opylovači a jejich role je nenahraditelná. Stejně jako jiného hmyzu, který chrání rostliny před škůdci: „hodní“ broučci požírají ty „zlé“, kteří by byli schopni za poměrně krátkou dobu zlikvidovat celou úrodu. Naše Rajče se tak díky biologické ochraně vyhýbá jakýmkoli chemickým postřikům a pěstuje víceméně v biokvalitě – na rozdíl například od levnější konkurence z Maroka nebo ze Španělska, která stojí na chemickém ošetřování rostlin.

„Nebojujeme proti přírodě, nechceme ji porazit, jak se to mnohdy děje u konvenčního zemědělství, ale snažíme se jít s přírodou ruku v ruce. Nikoli chemie, ale právě spolupráce s přírodou je budoucnost celého zemědělství,“ konstatuje Lukáš Rázl. To ovšem znamená například i zachovávání přísných hygienických podmínek, které mají zabránit tomu, aby se do skleníku dostaly choroby nebo škůdci. Zaměstnanci se musejí ráno osprchovat a pak se převléct do čistých pracovních oděvů, které se průběžně perou. Za celou směnu nesmějí pracovníci opustit areál.

Podobné to je pro občasné návštěvy skleníků, které musejí projít dezinfekční zónou a následně se obléct do jednorázových čistých obleků včetně rukavic, pokrývky hlavy a návleků na obuv. „Díky tomu je možné jíst naše raj­čata rovnou z keříků,“ říká Rázl, utrhne několik červených jablíček a podává je k ochutnávce.

Technologická budoucnost

Skloubení nejmodernější technologie s přírodními postupy se projevuje tím, že keřík s rajčaty vyroste za měsíc o půldruhého metru. A zatímco v běžném zemědělském podniku pracuje na jeden hektar třináct až šestnáct lidí, ve sklenících v Tušimicích to je sedm osob. Ačkoli celý „výrobní proces“ vypadá zdánlivě jednoduše, ve skutečnosti je to velká věda a neustálé vyvažování správné rovnováhy všech složek.

Lukáš Rázl uznává, že rajčata z jeho firmy jsou dražší než ta dovezená třeba ze severní Afriky. „Vypěstovat je v našich podmínkách není jednoduché ani levné,“ říká Rázl. Ostatně stavba celého skleníkového komplexu včetně technologií vyšla na stovky milionů korun, investici pokryly různé zdroje včetně půjčky a dotace ze zemědělského fondu.

„Naše rajčata jsou sice dražší, ale čerstvá, zdravá a bez chemie. Dovezená jsou levnější, ale s chemií. Je na zákazníkovi, čemu dá přednost,“ konstatuje Rázl. A dodává: „Čím zdravější máte provoz, tím chutnější pak rajčata jsou.“ Připomíná rovněž to, že zatímco ze severní Afriky putují rajská jablka deset dní, musejí na lodi a v kamionech překonat tisíce kilometrů, trhají se ještě zelená a dozrávají po cestě, česká rajčata se jeden den sklidí a druhý den jsou na pultu v obchodě.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Právě v moderních technologiích a v lepším poznání přírodních procesů vidí Rázl budoucnost zemědělství. „K přístupu, který razíme u nás, se budou muset časem uchýlit všichni zemědělci,“ odhaduje Rázl. „Jsme schopni stále přesněji řídit metabolismus rostlin a celý symbiotický proces mezi nimi, lidskými technologiemi, houbami, bakteriemi a hmyzem držet pohromadě. Citlivost k přírodním procesům, která se označuje jako bio, není jenom značka pro dražší potraviny. Ale je to jediná cesta pro budoucí kvalitnější a naopak i levnější potraviny. Právě to je budoucnost zemědělství.“

O nasycení stále početnějšího lidstva přitom nemá obavu. Připomíná, že zatímco v padesátých letech minulého století byl výnos velkých rajčat okolo 35 kilogramů z metru čtverečního, Naše Rajče je dnes na osmdesáti kilogramech. A na nizozemských univerzitách už prý dokážou vyprodukovat až 125 kilogramů. Mimochodem, právě v Nizozemsku se Rázl, hlavní autor projektu Naše Rajče, při budování skleníků inspiroval. A jak s úsměvem říká, „dříve jsme tam měli všechny dveře otevřené, protože nás nikdo nebral vážně“. Ale to se změnilo. „Dnes nás tam považují za ostrou konkurenci. A to musíme chápat jako velké uznání, protože Nizozemci jsou v tomto odvětví nejlepší na světě,“ konstatuje Rázl.

O sklenících v Tušimicích hovoří jako o farmě 21. století. Podle něj to bude trvat jen pár desítek let, než do farmaření vtrhne umělá inteligence. „Pro zemědělství to bude revoluce. Začne se přecházet od plošné péče o rostliny k individuální, což výrazně zvýší produktivitu, tedy výnosy. Ale i zdraví a chuť potravin, které se v budoucnu dostanou na náš stůl,“ dodává Lukáš Rázl. 

80 kilogramů rajčat z metru čtverečního je výnos firmy Naše Rajče.