Zhruba 500 lidí v Česku každý rok zemře na následky dopravních nehod. Ještě více obětí však má takzvaná antibiotická rezistence. Jedná se o takové případy, kdy tělo nemocného člověka adekvátně nezareaguje na jinak funkční antibiotickou léčbu. Důvodem je to, že si na ni původci onemocnění – bakterie – v minulosti vytvořili rezistenci. Každé antibiotikum totiž okamžitě spustí boj bakterií v těle o přežití a vytvoření takové varianty, na niž v budoucnu daná účinná látka léku už nezabere.

Důvodů je podle odborníků řada. Za ty hlavní jsou zodpovědní přímo lékaři a jejich pacienti. Doktoři, protože tyto speciální léky předepisují opravdu ve velkém. Pacienti, protože to po svých lékařích požadují. Někdy tak intenzivně a neodbytně, až jim zdravotník pod tlakem raději vyhoví. Důsledky to však bude mít pro civilizaci zdrcující. Antibiotika ztratí sílu a lidé za ně nebudou mít vůbec žádnou náhradu.

Čím dál více

K lékařům, kteří už několik let velmi hlasitě volají po racionalizaci užívání antibiotik, patří Ludmila Bezdíčková, praktická lékařka a členka výboru Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP. O nadužívání těchto léků hovoří na kongresech v Česku i v zahraničí. Kolegy přesvědčuje, aby každé předepsané balení pečlivě vážili právě s ohledem na budoucnost. Rychlá léčba si totiž může později vybrat svou daň v podobě vytvoření rezistence.

„Statistiky hovoří jasně. Počet obětí rezistence překročil dopravní nehody. Pokud budeme pokračovat ve stávajícím trendu, bude v roce 2050 umírat více lidí na nákazu rezistentní bakterií než na rakovinu,“ upozorňuje Bezdíčková. I přes její snahu a úsilí dalších odborníků, kteří na riziko upozorňují, se v Česku situace příliš nelepší.

Podle dat o předepisování antibiotik praktickými lékaři mezi lety 2017 a 2020, publikovaných Kanceláří zdravotního pojištění, spotřeba těchto léků neklesá. Ze statistik vyplývá, že jsou u nás v řadě případů antibiotika různých typů předepisována jako léky takzvané první volby. Šanci tedy nedostanou jiné léčebné postupy či léky, pacient rovnou odchází s receptem na antibiotika. Uveďme si to ale na příkladu. Konkrétně takzvané aminopeniciliny se předepisují u pacientů trpících některými bakteriálními respiračními onemocněními. Do této skupiny léků spadají i chráněné aminopeniciliny.

Přídavné jméno u nich znamená, že účinkují na bakterie produkující ß-laktamázu, která molekuly nechráněných aminopenicilinů ničí. Právě tato skupina léků je však kromě svého pozitivního účinku problematická – může totiž vést k tvorbě rezistence. Uvádí se proto, že by z celkového množství předepsaných aminopenicilinů neměly tvořit ty „chráněné“ více než polovinu. Čeští praktičtí lékaři v plnění tohoto kritéria ale ve všech analyzovaných letech 2017 až 2020 selhávali. V roce 2017 byl v celém Česku podíl preskripce chráněných aminopenicilinů 67,7 procenta, v roce 2020 již 87,8 procenta. Podíl těchto antibiotik se nedaří snižovat u praktických lékařů pro dospělé, ale ani u těch pro děti a dorost.

Lidé je chtějí

Proč lékaři předepisují antibiotika ve velkém? Podle Bezdíčkové je důvodů více. Někdy je za tím nejistota, co je pravou příčinou potíží pacienta. Doktor proto antibiotika nasadí „pro jistotu“. „Dále do toho promlouvají obavy z možného zhoršení stavu – zejména přes víkend nebo tam, kde je hůře dostupná sekundární péče (nemocnice, léčebny, pozn. red.). V neposlední řadě se spousta mých kolegů snaží vyhovět přání pacienta a jeho rodiny,“ popisuje lékařka Bezdíčková.

Podle Petra Hajduka, odborníka na celostní medicínu a vedoucího lékaře nestátního zdravotnického zařízení Panacea Clinic, hraje roli i to, že jsou lékaři pod velkým časovým tlakem. „Vycházejme z toho, že antibiotika dnes indikuje ve velké většině případů praktický lékař, a proto jsou třeba antibiotika předepsána předčasně. To může vyplývat rovněž z charakteru samotné činnosti praktického lékaře. Málo času, velký tlak ze strany pacientů, ze strany pojišťovny na finanční efektivitu… Pacienti také často přijdou a suverénně chtějí být odléčeni rychle a snadno,“ říká lékař.

Fleming: Já vás varoval!

Za průkopníka antibiotik je považován skotský bakteriolog Alexander Fleming (1881–1955), jenž stojí za objevem penicilinu. Fleming pracoval v roce 1928 na viru chřipky. Před odjezdem na dovolenou nechal v rohu svého pracovního stolu misky s bakteriálními kulturami – stafylokoky. Když se vrátil, zjistil, že jsou kontaminovány plísní a bakterie v jejím okolí zemřely. Izoloval tedy účinnou látku a tu pojmenoval penicilin. Už Fleming ale lidstvo varoval před vyčerpáním antibiotik. V rozhovoru po získání Nobelovy ceny v roce 1945 řekl: „Bezmyšlenkovitý člověk, který si hraje s léčbou penicilinem, je morálně zodpovědný za smrt člověka, který jednou podlehne infekci organismem odolným vůči penicilinu.“

Specifickou skupinou pacientů jsou děti. Častěji se u nich vyskytují respirační onemocnění, více si je předávají v rámci dětských kolektivů ve školkách a školách. Jak ale bylo řečeno, ani u dětí ke snížení počtu předepsaných antibiotik meziročně nedochází. Podle lékařky Renaty Přibíkové, primářky Dětského a dorostového oddělení Nemocnice Děčín, je přitom drtivá většina nemocí v dětském věku virového původu, kdy antibiotika nezaberou (viz box).

„Dokonce i některé bakteriální infekce jsou samoúzdravné a k jejich vyléčení napomohou jiné léky, které pouze tlumí projevy nemoci. Antibiotika by se proto v dětské komunitě měla použít jen výjimečně. Jedná se o nákazy, jakými jsou například zánět středního ucha nebo zánět močových cest, což jsou typicky nemoci, které mohou být spíše způsobeny bakteriemi. Vždy je vhodné sledovat vývoj nemoci v čase a velmi uvážlivě se rozhodnout pro antibiotickou léčbu v případech, kdy se zdá, že se bez ní pacient sám neuzdraví. Jediným jasně ospravedlnitelným důvodem, kdy podání antibiotik v primárním kontaktu nesnese odkladu, je sepse nebo zánět mozkových blan. Tam se váhat nesmí,“ říká primářka, která má rovněž zkušenosti s nátlakem pacientů, respektive jejich rodičů. „Chtějí pro své dítě antibiotika za každou cenu. Musím neustále vysvětlovat, že v některých případech jejich dítěti spíše uškodí. Stává se ale, že pokud pacient nedostane antibiotika u jednoho lékaře, jde za dalším a obchází je tak dlouho, dokud mu je někdo nenapíše,“ kroutí hlavou nad chováním rodičů lékařka Přibíková.

Nevyplácí se to

Odborníci nyní hledají cesty, jak dosáhnout snížení množství předepisovaných antibiotik. Podle lékařky Bezdíčkové by pomohly ucelené celonárodně platné doporučené postupy, jak tato léčiva správně využívat. K tomu je ale její kolega Peter Hajduk skeptický. „Nemyslím si, že by to pomohlo. Medicína je umění individuálního přístupu k člověku a porozumění jeho problémům na mnoha úrovních. Tady guideline nepomůže. Pouze hluboké studium, syntéza, základní znalost biologických principů a respektování možností našeho těla a duše,“ míní primář z Panacea Clinic.

Alternativou by podle něj mohla být medicína založená na celostním přístupu ke zdraví. „Jde o snahu o skutečné nalezení příčiny nemoci a následné řešení. To ale mnohdy vyžaduje více času a pozornosti lékaře. Na rozdíl od Švýcarska či Německa tuzemské pojišťovny takovýto celostní přístup v podstatě v seznamu výkonů nemají, tudíž se neproplatí z veřejného pojištění. Naproti tomu antibiotika ano.“

Shutterstock.com

Státní zdravotní ústav prozatím v několika vlnách mediální kampaně cílí na širokou veřejnost a snaží se vysvětlovat pojem antibiotická rezistence a její rizika. Apeluje na pacienty, aby neužívali antibiotika na vlastní pěst, což podle průzkumu z roku 2020 činí zhruba pětina z nich. Na jednom z vizuálů ústav zdůrazňuje, že pokud se antibiotika vyčerpají, lidstvo za ně nemá náhradu. Ministerstvo zdravotnictví k tomu na svých oficiálních internetových stránkách publikovalo rozhovor s lékařem, farmakologem Janem Strojilem. „Statistiky ukazují, že přes 99 procent u nás běžně používaných antibiotik je z minulého století, řada z nich je starších padesáti let.

Velkým firmám se do vývoje nových moc nechce z důvodu nízkého ekonomického potenciálu. Vývoj nového léku trvá běžně deset až patnáct let a stojí více než miliardu dolarů. Antibiotika ale pacient užívá jen po omezenou dobu, a navíc je velmi pravděpodobné, že nový lék bude ‚uzamčen v trezoru‘ a vyhrazen pro těžké případy a rezistentní bakterie. Trh pro ně je omezený ve srovnání s léky na cukrovku či krevní tlak. Není se tedy co divit, že tři společnosti zodpovědné za pět z patnácti nových antibiotik od roku 2010 zkrachovaly, přestože jejich léky nyní zachraňují životy,“ připomněl v rozhovoru lékař. 

Co útočí na naše zdraví

Příčinou naprosté většiny běžných infekčních onemocnění našeho organismu jsou bakterie nebo viry. Právě nesprávné vyhodnocení průběhu onemocnění pak vede k tomu, že jsou antibiotika předepsána nevhodně, a tedy nadbytečně.

Bakterie

Jsou to živé organismy skládající se z jedné buňky. Dokážou přežít v různém prostředí, kromě lidského těla také ve vodě, půdě či na vzduchu. Mohou se samy velmi rychle rozmnožovat.

Bakterií je mnoho druhů. Některé z nich jsou velmi užitečné, a nejenže nezpůsobují žádná onemocnění, ale naopak je k životu potřebujeme. Obývají třeba zažívací trakt, posilují naši imunitu. Některé však způsobují infekce a mohou být životu velmi nebezpečné.

Díky tomu, že bakterie jsou samostatné organismy, které mají odlišnou stavbu v porovnání s našimi buňkami, jsme schopni je antibiotiky zasáhnout a buď je rovnou usmrtit, nebo alespoň zabránit jejich rozmnožování a nechat nad nimi zvítězit imunitu. Antibiotika totiž působí na struktury, které jsou pro bakterie specifické.

Mezi typická bakteriální onemocnění patří například angína, spála, černý kašel, tuberkulóza, kapavka či syfilis.

Virus

Je nebuněčný organismus. Nedokáže se sám rozmnožovat ani růst a mimo svého hostitele ani dlouho přežít. Viry nemají vlastní metabolismus. Aby se mohly rozmnožovat, musí se navázat na buňku svého hostitele a proniknout do ní. Následně se viry stávají součástí našich vlastních buněk. To je důvod, proč je velmi složité na ně zacílit léky. S většinou virů se tak musí poprat naše imunita sama. Pomoci jí můžeme v některých případech očkováním nebo použitím antivirotik.

K virovým onemocněním patří chřipka, covid-19, rýma, neštovice, mononukleóza či spalničky.