Česká exportní banka po dlouhém váhání spustila prodej pohledávky za tureckou společností Adularya. Hledá zájemce po celém světě, informační leták publikovala také v angličtině, ruštině a turečtině. Jistina úvěru má hodnotu 433 milionů eur (v přepočtu tedy 11,4 miliardy korun) a příslušenství vychází na dalších 120 milionů eur. Těžko říct, za kolik pohledávku prodá, ale nejspíš to bude jen zlomek nominální hodnoty.
Bližší informace nechce v této fázi ČEB sdělovat, komentáře se zdrželi také poradci z firmy Ernst & Young, která tendr organizačně zajišťuje. Více budeme vědět v lednu příštího roku, kdy budou případní zájemci podávat své nabídky. Dokončení prodeje miliardové pohledávky je naplánováno na přelom února a března.
Podle informací týdeníku Hrot si pohledávku koupí spíše finanční spekulant, který vycítí příležitost dostat z Turků víc peněz. Případně se může jednat o Rusy, Číňany nebo kohokoli (další země doplňte dle libosti), kdo bude chtít získat páku na režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Samotná elektrárna hraje v příběhu jen vedlejší roli.
Když kotel netáhne
Těžko si lze představit energetickou společnost, která by o společnost Adularya a její uhelnou elektrárnu Yunus Emre měla zájem. Kupovala by totiž zajíce v pytli, navíc v hodně zuboženém stavu. Zařízení, které v uhelném revíru západně od Ankary postavilo konsorcium vedené holdingem Vítkovice, totiž už skoro čtyři roky zůstává opuštěno.
Elektrárna Yunus Emre (známější ovšem jako Adularya) totiž není v provozuschopném stavu. Na vině jsou pravděpodobně fluidní kotle, jež dodal rakouský výrobce Andritz. Kotle při provozu nedokážou udržet teplotu 850 stupňů, která je pro pálení uhlí optimální, a zanášejí se tuhnoucím popelem. Dva pokusy o spuštění prvního bloku skončily v roce 2016 fiaskem.
Někteří z odborníků na problém upozorňovali již před spuštěním bloku, jenže generální dodavatel stavby - Vítkovice Power Engineering - je nebral vážně (tématu jsme se v týdeníku Hrot věnovali v čísle 8/2020). Nový vlastník elektrárny bude muset investovat do opravy či výměny kotlů zhruba 100 milionů eur, aby získal provozuschopnou elektrárnu. Uhelná energetika navíc i v zemích typu Turecka rychle vychází z módy.
Problémů se však může vyrojit více. Pohledávka ČEB je zajištěna společností Naksan Plastik, která je podobně jako Adularya součástí holdingu Naksan Group. Jeden ze jeho majitelů se údajně připletl k neúspěšnému pokusu o svržení prezidenta Erdoğana v létě 2016. Při následných čistkách byl zatčen a jeho firmy včetně Adularye zabavil stát. Nyní je spravuje turecký státní fond TMSF.
Je velkým otazníkem, jak se turecký fond zachová. Podle Miroslava Kelnara, který strávil v Turecku 18 let jako zástupce Škodaexportu a vládní agentury CzechTrade a dodnes se kauzou Adularya zabývá, nyní hrozí, že TMSF výrobní podnik Naksan Plastik prodá - očištěný, tedy i bez záruky za elektrárnu. Turecká vláda navíc požaduje úhradu své pohledávky za Adularyií ve výši zhruba 28 milionů eur.
Drahé ponaučení
Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly a platí to i v případě státní podpory vývozu velkých investičních celků. Hlavně v letech 2008 až 2012 se stát snažil prostřednictvím České exportní banky podpořit sofistikovanější oboru průmyslu. Často to však skončilo neslavně, ať už jde o paroplynovou elektrárnu Polarnaja v Rusku, ocelárnu Slovakia Steel Mills, hotel v Tunisku, ruské sklárny či výše zmíněnou elektrárnu Adularya.
Dnes je ČEB i na základě této zkušenosti mnohem opatrnější. Zatímco v rekordním roce 2010 poskytla úvěry v celkové výši 43,8 miliardy korun, v loňském roce to byla už jen necelá desetina. Konkrétně 3,75 miliardy korun. Pozornost banky se od miliardových transakcí posunula k financování malých a středních podniků. Zájem o Turecko nicméně přetrval. Tato země i loni obsadila první místo s 34procentním podílem na objemu uzavřených transakcí.
