Důsledky pandemie a zavřených škol nemusejí být nijak tragické. Školy však musejí „vypnutým“ dětem pomoct se nahodit.
ilustrační foto | Profimedia.cz
Učitelka mého syna nám na online třídní schůzce nasdílela na obrazovku čtyři obrázky a rozdělila nás do skupin. Rázem jsem se čtyřmi dalšími rodiči v oddělené místnosti. Mám s nimi rozebrat pocity, které ve mně krajinky vyvolaly. Než se osmělíme, učitelka nás povolá zpět a s ostatními hrajeme hru, která spočívá v tom, že každý má říct nějaké slovo a společně tvoříme větu. Jde to ztuha. Těžko navazujeme, nejsme schopni se na sebe „napojit“. „Vaše děti to tedy už zvládají lépe,“ komentuje naše neslavné výkony učitelka a mně dochází, co všechno školákům online výuka dává. A bere.
Když se po „rodičáku na síti“ zaposlouchám do telefonního hovoru své dcery, nepřestávám žasnout: 7. A spolupracuje se 7. B, kterou dříve tak pohrdala! Jenomže obě třídy teď dostávají stejné testy, jen jedna o něco dřív. S „béčkovou“ spolužačkou se teď moje dcera za celou třídu vesele domlouvá na přeposlání testu a nakonec i na tom, že ona jí vypracuje úkol z matiky za slohové cvičení. Prostě týmová práce par excellence. Ostatně právě schopnost týmové spolupráce dnes personalisty zajímá možná víc než diplom.
Máme za sebou bezprecedentní rok 2020 a vidinu, že přinejmenším první polovina letošního roku nebude o moc lepší. Pandemie a lockdowny obrátily všem život naruby. Mluví se o tom, že nejhůř to odnášejí děti, psychicky, znalostně i fyzicky. Máme se tedy připravit na to, že vychováváme ztracenou generaci hloupých, obézních dětí?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot