Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Proti Putinovu režimu jde jít pouze silou, jen tak vznikne nová politická třída, říká v rozhovoru pro Hrot exilový odbojový vůdce Denis Sokolov.
Dobrosrdečně vyhlížející muž na prahu padesátky klame tělem. Širokolící tvář se strništěm a všudypřítomný úsměv Denise Sokolova nijak neprozrazují ani bystrou analytickou mysl mezinárodně uznávaného vědce, ani jeho proměnu v ruského odbojového vůdce – a ochotu stoicky snášet rizika, která s sebou taková role nese. „Je to jednoduché, buď zabijí oni nás, nebo my je,“ říká. Výrazem „oni“ myslí režim ruského prezidenta Vladimira Putina; jako „my“ označuje lidi, kteří jsou ochotni proti režimu bojovat – násilím, ale podle pravidel.
Náš rozhovor, vedený přes internet, začal netypicky v neděli dopoledne. Úvodní otázka se položila téměř sama.
Já nejsem vůbec věřící a většina lidí v Rusku doopravdy nevěří; k pravoslaví se spíš jenom hlásí. Žiju teď v Polsku; každý víkend chodí do kostela asi čtyřicet procent Poláků. V Rusku i na Vánoce a Velikonoce přijde do kostela jen čtyři nebo pět procent pravoslavných. Muslimové, kterých je v Rusku asi dvacet procent, věří intenzivněji – v pátek jich chodí do mešity na osmdesát procent.
Z Ruska jsem odešel v roce 2019. K odchodu mě dotlačila FSB. Jsou mým nepřítelem, stejně jako Putin od roku 1998, kdy zabil Galinu Starovojtovovou. Můj názor už tehdy byl, že existuje jen jeden způsob, jak zničit jeho režim, a to je násilný, ozbrojený způsob. Jiný nástroj, jak bojovat proti Putinovi a KGB nebo FSB, neznám.
Domnívám se, že je to reálné nebezpečí. Bohužel zločinci udělali z Ruska kolabující stát a občanská válka už probíhá. Je tady, je to současnost. Není to nějaká budoucí možnost. Není to příležitost ani hrozba. Měli bychom se smířit s tím, že už se to stalo. Je to stejné jako s válkou před 24. únorem loňského roku. Ve světě bylo mnoho lidí, kteří nechtěli přijmout myšlenku, že Ukrajina je ve válce s Ruskem. Ale po 24. únoru to musel přijmout celý svět.
Nejde jen o Putina, ale o to, jak je v Rusku uspořádán život. KGB, zločinecká, postsovětská byrokracie. To je ruská politická třída. A proti nim existuje jen jedna cesta. Konference, semináře, občanské sešlosti, kulaté stoly – to není způsob, jak vytvořit politickou třídu.
Ne, my hledáme možnosti, jak nedovolit zločineckým skupinám ovládnout Rusko. Současná zločinecká skupina, která zemi vede, ke svému prospěchu využívá státní orgány. Loni jsme provedli šetření, jak je tato válka organizována. A tehdy jsme pochopili, že vyvoláním této války Putin a jeho lidé poničili základy ruského státu. Takže naše první vyšetřování vlastně nebylo o tom, jak tato válka začala, ale spíše o tom, jak tihle lidé zničili stát. Prigožin přišel s nápadem náboru vězňů jako ideolog, ale především jako podnikatel, aby na něm vydělal. Aby vydělal na zničení státu. Takže Prigožin pro nás byl stejný nepřítel jako Putin.
Problém Ruska a jeho politického systému teď a po celá ta léta není jen v té mafiánské skupině, v té či oné mafiánské skupině, která měla moc, ale také ve velmi nejasných hodnotách. Ty pevné jsme ztratili v sovětské době. Teď musíme shromáždit důkazy. Jednou bude nějaký tribunál a my chceme důkazy uchovat. Měli bychom přemýšlet o budoucí strategii.
Snažíme se navrhovat, aby se do naší platformy zapojili potenciální lídři z regionů. Ti, kteří jsou schopni a připraveni přemýšlet o další odpovědnosti za svá území. Chceme vytvořit mezinárodní legii ukrajinských vojenských sil. To je první část té nové politické třídy. Pak jsou tu lidé, kteří organizují ozbrojený odpor v Rusku, a lidé, kteří je podporují. To je také nová politická třída – podnikatelé, tvůrcové veřejného mínění… Občanská rada je pouze platformou pro její vytvoření. Jediná podmínka členství: jste pro ozbrojený odpor a právo na sebeurčení národů a dodržujete lidská práva.
Legie nebyla vytvořena z profesionálních vojáků. Ve skutečnosti byla od samého počátku pod vedením ukrajinských sil. Byli to zajatci, ne partneři v nějakém programu. A stejně tak i Ruský dobrovolnický sbor. Mají takovou image – že to nejsou lidé, kteří dobrovolně přišli bojovat za svobodu Ruska. Obě ty jednotky také nepřijímají nebo nechápou hlavní západní nebo evropské hodnoty. Ve skutečnosti je jejich jednání často popírá. Idea sebeurčení je důležitá, ale stejně důležité jsou hodnoty západní demokracie, Ženevské konvence, Evropské úmluvy o lidských právech… Na těchto zásadách trváme. Ruský dobrovolnický sbor bohužel ne. V posledních měsících jsme s nimi o tom diskutovali a oni se rozhodli, že se těmito principy řídit nebudou. Mají své vlastní politické představy.
Musíte vzít v potaz, že v této části světa o něčem takovém nikdy nebyla řeč. Lidé v Evropě, Africe, Americe na to téma své diskuse vedli. V Rusku to tak nebylo. My máme namísto toho různé bubliny. Nemáme žádnou společnou „společnost Ruské federace“. Máme různé bubliny, některé z nich národní. A z druhé strany je tu úplně jiná liberálně levicová bublina. Takže myšlenka sebeurčení se do myslí Rusů vkládá velmi obtížně.
Pokud s lidmi mluvíte v klidu a do hloubky, nebojí se ani tak rozkladu impéria, jako spíš nejisté budoucnosti. Mají obavu ze symbolické smrti vlastní fantomové identity občanů velmoci, přesněji však identity poddaných, otroků impéria. Komu skutečně uškodil rozpad SSSR? Pobaltským zemím? Už deset let po odtržení se etnicky ruští obyvatelé estonské Narvy dívali na sousední Ivangorod jako na město pitomců. Nebo snad Ukrajině, jejíž lidé obětují tisíce životů, jen aby se do impéria nemuseli vracet?
Strašák jménem kolaps Ruska je záměrnou záměnou pojmů. V devadesátých letech nastal chaos v ulicích kvůli ekonomickému kolapsu a pádu souboru sovětských institucí, nikoli kvůli odchodu některých svazových republik. V ulicích řádily organizované zločinecké skupiny spoluobčanů z předměstí velkoměst, z ruského Kavkazu a Povolží, pod dohledem ministerstva vnitra a KGB.
Nejpopulárnější ekonomická námitka proti potenciálnímu rozpadu Ruské federace je založena na pochybnosti o tom, jak by nově vzniklé malé země mohly samostatně přežít. Její autoři tvrdí, že čím větší je předmět ekonomické činnosti, tím větší jsou celkové úspory. Teorie transakčních nákladů však říká něco jiného.
Jak praví Coasův teorém, kumulace transakčních nákladů omezuje velikost firmy. Impérium se na rozdíl od běžné firmy pohybuje na trhu politickém, na němž může iracionálně růst (například výdaji na byrokratický a donucovací aparát) na úkor vnitřních i vnějších zdrojů. To zvyšuje transakční náklady na vládnutí bez ohledu na tržní nevýhody. Samozřejmě, chcete-li vydržovat tříapůlmilionovou armádu, bez impéria se neobejdete. Ale ani to už se nedaří. Kreml byl nucen ji částečně privatizovat, aby své válečné aktivity dokázal jakžtakž udržet.
V současném světě je však důležitější systém mezinárodní bezpečnosti: vzhledem ke globální povaze a rozmanitosti moderních hrozeb má větší smysl budovat vojenské, ekonomické a politické aliance na mezistátní úrovni. Náš návrh proto není strašlivým kolapsem říše. Je snahou o kultivaci strašlivého chátrajícího impéria, které je pro své poddané i sousedy nebezpečím. Nechceme moc, abychom vydrancovali zdroje a pak si za ně koupili občanství v demokratických zemích.
