Někdejší europoslankyně Jana Bobošíková má tři hlavní atributy. Neváhá kamkoli kandidovat, nemá v lásce Evropskou unii a po každém neúspěchu vznese stížnost. Nyní se tyto její tři stěžejní vlastnosti zajímavě propojily. Stěžuje si u Evropské komise na český parlament a ministra kultury Lubomíra Zaorálka kvůli zažehnutému sporu o Českou televizi.

Že jde Bobošíková s prosíkem za nenáviděnou levicovou institucí, je obrázek, který musí budit úsměv. Někdejší europoslankyni konkrétně vadí, že Senát (podobně jako ministr Zaorálek) označil odvolání dozorčí komise Rady České televize za nezákonné. A podle JB Senát ani ministr kultury nemohou rozhodovat o zákonnosti.

Celá ta teorie má řadu trhlin – třeba že Senát o zákonnosti vůbec nerozhodoval. Nejde však o konečný výsledek oné bitvy, ale o Janu Bobošíkovou. O její osobnost a prezentaci. Proto neváhá jít za Evropskou komisí, i když ví, že nemá šanci uspět. Stejně jako když kandidovala na prezidentku nebo soudně zpochybňovala parlamentní volby v roce 2010.

Bavil jsem se kdysi s klukem z Floridy, který použil zajímavý termín – party check. Prý se používá v souvislosti s lidmi, kteří vlétnou na party, přitáhnou pozornost, jenže brzy začnou všechny otravovat. Jana Bobošíková je takový politický party check. Vlétne na kdejakou party. Jenže teď nejde o zkaženou party, ale o dost citlivé věci. Nesoustřeďme se na Bobošíkovou, ale na ty, kdo ji na tuhle oslavu pozvali.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.