Co čekat od nové vlády ve vztahu k energetické a dekarbonizační politice EU? Představená koaliční smlouva označuje samotný Green Deal za příležitost pro modernizaci české ekonomiky a navýšení kvality života. Podobně líbivá hesla o příležitostech se již mnohokrát zaskvěla v novinových titulcích. Nehovoří se však o tom, že méně fosilní energetika bude přinejmenším přechodně z principu výrazně dražší, jak vyplývá z mnoha našich analýz. Pro zemi s druhým nejvyšším podílem energeticky náročného průmyslu na HDP v EU to není dobrá zpráva. V souladu s duchem doby bychom spíše měli říci, že to je velká výzva.

Samotné zdražení energetiky by bylo méně problematické v situaci, kdy by postihlo celý svět. Po jednání COP26 v Glasgow (Konference OSN o změně klimatu 2021) je však zřejmé, že dekarbonizační úsilí bude mimořádně geograficky nehomogenní. Postihne především země EU, což povede ke snížení konkurenceschopnosti mnoha průmyslových odvětví. Namátkou jmenuji keramický, sklářský či chemický průmysl, ale i mnoho odvětví strojírenství, a především metalurgie.

S aktuální dekarbonizační rétorikou EU vláda příliš nezmůže. Reálnou výzvou pro naši vládu bude přispět k prosazení jaderné energie jako bezemisního zdroje a zemního plynu jako zdroje přechodného pro období do roku 2050.

Dukovany nestačí

Důraz na jadernou energii je zejména pro ČR velmi důležitý. Čím dříve si veřejnost a aktivisté uvědomí, že bez jaderných zdrojů není v žádném případě možné přinejmenším ve střední Evropě dosáhnout klimatických cílů, tím lépe pro jejich naplňování. Proto je také v pořádku závazek dostavby nového bloku v Dukovanech. Jedním dechem však dodávám, že nemůže zůstat pouze u něj. Rychle by se mělo začít jednat přinejmenším o dalším bloku a ve středně- až dlouhodobém horizontu také o nových lokalitách pro výstavbu dalších. Podle situace na trhu to mohou být i menší modulární reaktory s novou koncepcí, které například nevyžadují tak široké ochranné pásmo jako současné jaderné elektrárny. Pozitivně hodnotím vyloučení Ruska, a především Číny z tendru, byť toto rozhodnutí zřejmě realizaci prodraží. Investici do jaderné elektrárny však musíme hodnotit odlišně od konvenčních zdrojů – je to investice do citlivého zdroje s šedesátiletou životností, jehož kvalitu není možné licitovat.

Složitější situace je u zemního plynu, jemuž koaliční smlouva přisuzuje roli přechodného zdroje určeného k vyrovnávání výkyvů. Aktuální spotřeba zemního plynu je ale dnes dokonce ještě mnohem vyšší než elektřiny a představuje přibližně sedmnáct procent celkové hrubé spotřeby energie v ČR. Vzhledem k tomu, že nás čeká nevyhnutelné odstavování uhelných výroben, které v naprosté většině případů nahradí právě zdroje na zemní plyn, jeho význam výrazně naroste. Úloha plynu se nemůže omezit jen na vyrovnávání výkyvů. Bude to zdroj k rutinní výrobě elektřiny a tepla. A přívlastek přechodný se navíc téměř jistě změní na výrazně dlouhodobější, protože za plynové zdroje s běžným generátorem v nejbližších třiceti letech neexistuje náhrada.

Vláda se rovněž hlásí k podpoře obnovitelných zdrojů, k rehabilitaci fotovoltaiky a současně mluví i o technologické neutralitě. To vše je vítané, ale nepřeceňujme potenciál obnovitelné energetiky v přírodních podmínkách ČR. Deklarovaných sto tisíc střešních instalací pokryje nanejvýš přibližně dvě procenta budoucí spotřeby elektřiny. Má-li se fotovoltaika na výrobě elektřiny podílet zásadněji, bude nutná realizace velkých solárních elektráren podobných těm, které se instalovaly mezi roky 2009 a 2011. Spíše bude potřeba ještě větších instalací, protože jsou výrazně ekonomičtější. Pak by mohla fotovoltaika v ČR pokrývat i několik desítek procent spotřeby elektřiny.

Raději pomalu

Jako problematický vnímám i důraz na bateriovou akumulaci. Její použití by totiž elektřinu výrazně prodražilo. Jestliže v současnosti elektřina stojí maloodběratele přibližně 7 Kč/kWh, pak její uskladnění v bateriích a zpětné využití zvýší cenu u menších instalací přibližně o 6 až 8 Kč/kWh. Výrazně výhodnějším řešením je využít přebytky výroby pro takzvaný sector coupling, především výrobu tepla či vodíku a jejich mnohem ekonomičtější akumulaci.

Přeji české vládě, aby se jí podařilo odolat pokušení marketingových hesel o příležitostech a neformulovala nesplnitelné cíle s vědomím, že jich nebude muset sama dosáhnout. Dekarbonizace je potřebná, ale její rychlost musí respektovat sociální, a především ekonomické možnosti nejen ČR, ale celé Evropy. Příliš rychlá změna učiní energetiku velmi labilní, vidíme to již dnes na prudkém růstu cen. Pokud bude EU dál pokračovat, stane se závislá nejen na dovozu energií, ale rovněž většiny zboží, protože energeticky náročná průmyslová výroba nebude v EU možná. A v takovém případě se produkce CO2 jen přesune za její hranice, kde bude navíc dosahovat ještě vyšších hodnot. 

Autor je ředitelem strategie EGÚ Brno